Bolivijský mladičký režisér Alejandro Loalyza Grusi si mě získal svou velkou pokorou vůči indiánům Altiplana, vůči zdejším Kečuáncům, Aymarům či Chipajům, kteří zde žijí svým neměnným způsobem života stovky a možná tisíce let, prostě od nepaměti.

Jeho film Utama, je nádherný opus o domově, který je pro nás vzdálený a nepochopitelný proč zdejší lid chce zde stále žít ve svém bídném živořením. Tady se však narodili, tady také zemřou. Nezradí své kulturní tradice, které jsou jim zakořeněny do morku kosti. Nechtějí přijmout lákadla naší civilizace, městské civilizace, protože podvědomě cítí, že tam by se možná měli lépe, ale rozplynuli by se v davu, zradili by svůj domov. Jejich domov, kde stále platí staletími ověřená pravidla existence, zákony Matky Země Pachamama, která je začátek i konec všeho, že jí je třeba děkovat a dělat oběti, protože nás zrodila. Ne se sklonit před pro ně cizáckým městem, kde způsoby života navazují na způsoby kolonizátorů, kteří sem přišli kořistit, rabovat a ničit.

Stará indiánská manželská dvojice (hraná indiány, neherci), žena a muž žijí, jak žili jejich předkové a nic na tom nechtějí měnit. Jejich vnuk načichlý naší civilizací je láká do města, k doktorovi, protože jeho děda je na smrt nemocný. Chce jej zachránit a nechápe, že on jej nechce vyslyšet, že se nechce uzdravit a jít do nemocnice. Starý indián neslyší na jeho volání a cizácké slovo nemocnice v něm vzbuzuje jen hrůzu. Chce zemřít doma. Na svém altiplanu s horami na obzoru, které je vyschlé a marně čeká na déšť, kdy i ledovec, pradávný zdroj vody, zmizel, ve svém domečku postaveném z adobe, z tvárnic uplácaných z hlíny, mezi svými lamami, se svými rituály a obřady. Indián, když se rozhodne, že se naplnil jeho čas, tak prostě v klidu a ve smíření s osudem odejde, zemře. Tak odešel i on a jeho žena zůstává i nadále, a sama, ve svém domě, s lamami, vyschlými políčky brambor, s rituály, v objetí svých tradic a své kultury, s čekáním na smrt. Tak to má být, zatímco vnuk, který zřejmě konečně pochopil, odchází bez ní zpět do města.

Muchas gracias Alejandro!

Nelze se však až tak moc divit. Starým psům nové kousky nenaučíš. I my neradi měníme na stará kolena své zvyky a chceme zemřít doma, a ne v nemocnici.