Z plného pytle problémů, který za sebou táhne Andrej Babiš, je pro něj Čapí hnízdo v podstatě prkotina. I pro ty, kteří sledují všechny Babišovy průšvihy, je to trochu telenovela pro odlehčení. Tyto menší kauzy ale často v politice znamenají větší problém než věci chronické a systémové. Sociologové a psychologové pro to mají i vědecké vysvětlení.

Při pohledu na premiéra Babiše, kterak při vysvětlování dotačního skandálu předvádí výkruty hodné profesionálního krasobruslaře, nelze se ubránit jednomu dojmu. Pro Babiše je těch padesát milionů banalita. Nechápe, že to někdo tak urputně řeší. A ani to nečekal. Proto i čarování kolem této dotace dosti podcenil.

Banalita to samozřejmě není – premiérem země má být někdo se silnou morální integritou. Někdo lepší než my. Někdo, kdo nelže, nekrade a nepodvádí.

Ale z pohledu bezskrupulózního magnáta to je triviální. Je to padesátimilionová kapka v majetku odhadem přes osmdesát miliard. Je to věc, kterou podnikatelští šíbři jako on dělali ještě před pár lety běžně. A anonymní akcie tomu šly v podstatě naproti. Když vezmeme stranou Babišovu naprostou šetřivost, někdo by ji nazval chamtivostí, jsou to pro něj legrační peníze.

I pro ty, kteří sledují Babišovy průšvihy, je „Čapák“ tak trochu telenovela pro odlehčení. Spolupráce s STB, najímání dalších stbáků, podivná privatizace, pokoutné placení politiků všech stran, obří střet zájmů, čerpání dotací protiprávně. Proti tomu je dotační hnízdo takový bonbónek. Ale nakonec z něj může být pro premiérovi kritiky třešnička na dortu.

Není třešnička jako třešinka

Takové třešinky totiž stály popularitu mnoho jiných politiků. U Klause bylo možná chilské pero hřebíčkem do rakve všeobecné obliby, u Kalouska nejspíš vulgarity a alkohol, u Nečasovy vlády premiérova přítelkyně se zájmem o luxus (i když rozsah jejích kontaktů na kmotry není dořešen). V zahraničí to funguje také. Sexuální skandál Billa Clintona nebo emaily jeho ženy Hillary přehlušily jakékoliv jiná a někdy větší podezření. Jak ukazuje případ syrského chlapce vyplaveného na břeh po nepodařeném pokusu o útěk do Evropy, problémy jednoho člověka jsou tragédie, smrt miliónů je statistika.

Poslední případ, který rozebírají New York Times, je vražda saudského opozičního novináře. Její brutalita je samozřejmě až tarantinovská, ale jedna vražda bledne ve srovnání s tisíci mrtvých, které má přímo a nepřímo na svědomí saúdské bombardování v Jemenu. Až vražda jednoho člověka nahlodala výjimečné vztahy, které ke království chovaly USA a další.

Racionální nesoucit

Proč to tak je? Politická psychologie a autoři článku v New York Times mají několik hypotéz:

Čísla a statistiky nevyvolávají emoce. Zapojují v nás racionální myšlení. Začneme počítat a přestáváme soucítit. Proto nám humanitární organizace ukazují konkrétní oběti a ne statistiky. To bylo ověřeno psychology i v laboratoři.

Z toho vychází teorie, že velké problémy ignorujeme, abychom si udrželi duševní zdraví. Čím větší problém, tím více se emocionálně odpojujeme.

Za druhé společnost se shodne nejlépe na nejzákladnějších hodnotách a hodnoceních. U složitých problémů jsou stále nějaké pochyby, názorové proudy. Krádež propisky prostě nejde vykládat levicově nebo pravicově. Nejde ji svést na neviditelnou ruku trhu nebo neomarxismus.

Za třetí je známo, že obrázek vydá za tisíc slov. Například o podvodech Andreje Babiše byly popsány nejméně dvě knihy, ale lidé emocionálně reagují spíše na to, co sami vidí, co je hmatatelné. Proto je dle mého názoru oprávněné využití skryté kamery. Veřejnost více vnímá kvetoucí lán řepky, než částku, kterou na ten lán Agrofert čerpá.

Nakonec je tu problém bublin, neboli „confirmation bias“. Sebepotvrzující postoj. Když se jednou rozhodneme věřit nějakému politikovi, všechny problémy si vykládáme jako kampaň proti němu. Čerpá dotace? To znamená, že je úspěšný a schopný. Koncentruje moc? Umí lidi řídit. Rozhazuje z cizího? Umí se postarat. Zneužívá státní správu? Nebojí jít tvrdě po šmejdech. A tak podobně. Abstraktní problémy čteme dle svého světonázoru.

Ale jednu konkrétní běžnou a přízemní věc, kterou si umíme představit, hůř takto omluvíme. Proto dokáže oslovit i ty, co nejsou apriorní odpůrci konkrétního člověka, nebo občansky aktivní.

Jakkoliv není Čapí hnízdo největší problém Andreje Babiše, velmi dobře symbolizuje jeho postavení v politice a byznysu. I když by se našly lepší důvody k vyslovení nedůvěry vládě, těžko se zatím najde jednodušší kauza, která vytváří shodu společnosti i politiků.