Ano, nejsem ekonom, ale právník, takže tomu vůbec nemohu rozumět. Na druhou stranu deset let pracuji ve veřejné správě a určitý přehled o hospodaření státu mám. Vím proto, kde státní šiml žere prémiové zrno, ač by mu stačilo seno a kde má tak velký výběh, že ho ani za rok neoběhne.
Stále opakující se mýtus o tom, že vyrovnaného rozpočtu nejde dosáhnout, protože už není kde šetřit, je hovadina srovnatelná s dänikenovskými teoriemi o přenášení pyramid z Egypta k Indiánům. Níže naznačené nápady nejsou žádným vyčerpávajícím výčtem možných úspor, ale opravdu jen hrstkou nápadů. Ono totiž platí to, že do čehokoliv se ve veřejném sektoru kopne, tam je možné dosáhnout výrazných úspor.

1. Společné soutěžení komodit
Na prstech ruky jednoho starého truhláře bychom mohli napočítat, v kolika případech jednotlivé organizace jednoho resortu společně soutěžily nákup nějakého materiálu nebo média. Byl by opravdu takový problém, kdyby celá státní správa, včetně všech obecních a krajských úřadů, které vykonávají přenesenou státní správu, měly sdělit do konce roku, kolik balíku, resp. tun papíru budou v příštích pěti letech potřebovat?
Byl by potom takový problém vyhlásit nadlimitní veřejnou zakázku na dané množství a kvality různých druhů papíru na příští léta? Neukázalo by se potom, že by se do takových tendrů mohly zapojit i největší světoví producenti, kterým by se vyplatilo vypravit pár lodí do Hamburku a vlaků do Čech?
Takovýmito soutěžemi silové energie, plynu, koksu, peletek, papíru, pohonných hmot, nábytku či počítačů by se dosahovalo úspor v řádu 20 % oproti stavu, kdy si každý kupuje pár palet papíru, několik kilowatthodin elektrické energie, 50 počítačů a pět stolů. Úspora by mohla tvořit několik miliard ročně. Pokusil se někdo o něco takového? Ne, ani to nezkusil, šmelit na konkrétních kšeftíčcích, je totiž jednodušší.

2. Pronájem státního majetku
Zákon číslo 219/2000 Sb. sice uvádí, že státní majetek lze pronajímat pouze za cenu v místě a čase obvyklou, jenže v praxi se setkáváme, a nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu jsou takových příkladů plné, že se v roce 1992 uzavřela nájemní smlouva na nebytové prostory ve státní kancelářské budově, ale od té doby se nájemní vztah prodlužuje, ale nájemné zůstává ve výši obvyklé v době ušatých čepic.
Nájemní vztah se musí pravidelně valorizovat a za obvyklost dané ceny musí odpovídat konkrétní lidé. Věřte mi, že případů, kde utíkají desítky a stovky tisíc korun na nájmech, jsou v České republice tisíce. Prostým součinem těchto čísel dojdeme k závěru, že i tady nám utíkají stamiliony, spíše však částka přes jednu miliardu korun ročně.

3. Odprodej státního majetku
Za současného stavu je ziskovost prodeje státního majetku nižší než u srovnatelných nemovitostí v soukromém sektoru. Proč? Protože investoři při podpisu kupní smlouvy nevědí, zda to, co podepisují, je cár papíru nebo právní dokument. Jestliže totiž kdokoliv ve státní správě podepíše nějakou smlouvu o prodeji nemovitosti z vlastnictví státu, neznamená to vůbec nic. Platnosti příslušná smlouva nabude až schválením ministerstva financí, což se může stát až po mnoha měsících, často až za rok.
V mnoha případech se rovněž stane, že ministerstvo prodeji nepožehná, a to nezřídka z naprosto bagatelního důvodu a kvůli nepodstatné formální chybě. Investor do navrhované kupní ceny tak musí zahrnout kromě rizika neschválení taky úroky z bankovního úvěru, který musí mít dlouhodobě blokován, atd. Výsledná cena je proto někdy až o čtvrtinu nižší.
Nebylo by proto lepší, kdyby ministerstvo místo psaní nějakých metodických návodů napsalo jasnou kupní smlouvu a okomentovalo ji několika modifikacemi? Tato smlouva by pak byla okamžitě platná a v určitém smyslu i účinná. Ministerstvo by ji pak mohlo zpětně označit za neplatnou, pokud by někdo ignoroval závazné požadavky. Škodu, jež by vyslovení neúčinnosti neslo, by jistě rád uhradil ten, kdo to zavinil.
Opět by zvýšený výnos mohl v některých letech jít do stamilionů.

4. Energetická náročnost budov
Kdo se někdy prošel po chodbách nějakého úřadu mimo úřední hodiny, musí si všimnout něčeho divného. Kilometry rozsvícených zářivek, nikdo nikde, v zimě na chodbě otevřené okno a u něj pár kuřáků, kteří pouští ledový vzduch do celé chodby, klimatizace v jídelně puštěná u otevřeného okna atd.
Co by asi udělal manažer bez hlubší mentální retardace v soukromém sektoru? Skočil by po vypínači, kuřákovi zabouchnul okno, poslal ho do práce a kuchařce vysvětlil, že chodníky klimatizovat nemusíme, pokud si to nechce platit ze svého. Ale ve veřejném to nějak vadí málokomu. A to jsme jen u toho, co by normální člověk považoval za samozřejmé, a ne u systémových úspor energií. Přitom metody financování z dosažených úspor jako EPC by vytrhly trn z paty rozpočtovým plánovačům, většinu peněz, vložených do projektů na úspory, by totiž platil někdo jiný.
Nedávno jsem seděl na pivku s jedním manažerem z bankovního sektoru. Pochvaloval si, kolik milionů jejich banka ušetřila tím, že se sestěhovala do jedné budovy. Kromě toho, že ona nová budova je téměř energeticky pasivní, se jim přestali flákat zaměstnanci, kteří přejížděli mezi rozptýlenými pracovišti, a všechno nějak trvá kratší dobu, protože je to o patro výše a ne hodina a půl autem v zácpě.
Paradoxem je, že představa nějakého vládního kampusu, v němž by se koncentrovalo více ministerstev na jednom místě, na konečné stanici metra, kterou by se uspořily stamiliony ročně, nenaráží ani na problém financování (prodej dosavadních ministerských budov na Staroměstském náměstí není ztrátový byznys), ale na to, že by takovýto kulový blesk při stěhování politicky nezažil ten, kdo by to naplánoval. Od přípravy do realizace by to trvalo více než čtyři roky a to nikoho prostě nezajímá.
Takže správný ministr si raději vymyslí kosmetickou a dobře viditelnou ptákovinu, která nic nepřinese, než systémovou změnu, jíž se nedožije.

5. Lákání investičních fondů
Na závěr si dovolím ještě jednu příjmovou pohádku. Na základě evropské legislativy jsou některé investiční fondy povinny přesídlit na území Evropské unie. Tato povinnost je obrovskou příležitostí pro Českou republiku si z tohoto koláče ukousnout alespoň malé sousto, jež by ovšem ve svém důsledku mohlo přinést do státního rozpočtu několik miliard ročně.
Nejsme pochopitelně jediní, kdo o usídlení hedgeových fondů a dalších fondů alternativního investování usiluje. Například Lucembursko má v dané oblasti podstatně více zkušeností. Pro přesídlení finančních ústavů, spravujících majetek v řádu bilionů korun k nám, je důležitá hlavně stabilita, a to nejen systému bankovního, ale i politického a legislativního.
Jak pak asi na management potenciálně českého fondu může působit, když zákon, který měl implementovat evropskou směrnici z roku 2011, podepíše prezident úplně poslední den?
Opravdu nejsme schopni vydefinovat pravidla pro hospodaření investičních fondů nějak úsporně? Zatímco lucemburský zákon o stejné problematice je na 40 stran, český zákon bez prováděcích předpisů je čtyř a půl krát delší. Že by získávání zahraničních finančníků do Česka nějak rezonovalo v programovém prohlášení Rusnokovy vlády, nikoho asi ani nenapadlo.
Každopádně, pokud se tato nabídka z Bruselu spadlých miliard nestane absolutní prioritou, můžeme se s tímto příjmem do státní pokladny rozloučit.


Když se k příkladnému výčtu nápadů, kde se nám válí stamiliony a miliardy přičte nějaká skutečná snaha o nastartování hospodářského růstu a schopnost poslat do Švýcarska přípis, že bychom ty miliardy, co se válí na účtech, opravdu chtěli, nemusí být sen o vyrovnaném rozpočtu sci-fi, ale cílem reálným.