Jako legendami opředeným mečem krále Artuše se teď někteří politici obvinění ze špinavostí ohánějí zásadou presumpce neviny. Není proto od věci se trochu porozhlédnout po platné legislativě, co tento princip vlastně znamená. Rozhodně to neznamená, že nemůžu napsat, že Nečas je „handlíř s veřejnými funkcemi“ nebo, že bývalí poslanci nejsou „úplatné morální trosky.“

Kromě ústavních předpisů definuje jako jednu ze zásad trestního řízení zásadu presumpce neviny § 2 odst. 2 trestního řádu. Ten říká: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“ Takže, když to trochu zvulgarizuji, nemůže soudce ostravského soudu volat Šlachtovi: „Přivezte mi sem ty korupčníky“ a rovněž se státní zástupce během celého trestního stíhání musí vyhýbat konstatování, že je někdo nějakým skutkem vinen. Opačná situace nastává vyslovením pravomocného rozsudku, jímž je obžalovaný shledán vinným z nějakého skutku. V tento okamžik se sprostý podezřelý, obviněný a obžalovaný stává sprostým odsouzeným, či chceme-li, soud konstatuje, že paní Nagyová je pachatelkou určitého přečinu nebo zločinu.

Na citované ustanovení trestního řádu navazují další ustanovení tiskového zákona, popřípadě etických kodexů jednotlivých sdělovacích prostředků, které regulují informování o trestních kauzách. Žádný zákon však jasně nestanovuje, že nemůžu „na vlastní odpovědnost“ před pravomocným rozsudkem napsat, že Drábkův kumpán Šiška je zločinec. V případě, že pan Šiška z obvinění vyklouzne nebo vlivem nějaké prokorupčnické amnestie „vyklausne“, mohu si to já nebo vydavatel novin, kam jsem to napsal, šeredně finančně odskákat v občanskoprávním řízení. Pokud bych si nějaké informace ve svém článku vyloženě vycucal z prstu, mohu sám čelit trestnímu stíhání pro přečin pomluvy.

Tak to bylo právní okénko z práva trestního, tiskového a občanského, ale věc má ještě rovinu politickou. Jestliže policie nebo státní zastupitelství ukáže na nějakého veřejného činitele s obviněním na nějaký trestný čin, měla by platit zásada přesně opačná, tj. presumpce viny, což znamená, že by se takový člověk měl, až do vyřešení daného obvinění soudem, z veřejného života dekovat rychlostí, že by i fyzici zírali, že se rychlost světla překonat dá. Představa, že primátor hlavního města (ať ten předchozí nebo ten nový) a členové rady jsou obvinění z trestné činnosti v souvislosti s veřejnými prostředky, je něco na západ od našich hranic natolik nemyslitelného, že by to tam nenakreslil ani karikaturista do nedělních humoristických novin. Za vrchol trapnosti lze považovat slib nového primátora, že jakmile bude obžalován, funkci složí. Ne, pokud je obviněn, neměl by na radnici chodit ani vydávat polívku chudým, aby radnice s obviněním nebyla spojována.

A ještě k tomu „mělníku.“ Když jsem se před lety přišel ucházet o práci soudního zpravodaje do tehdejších Zemských novin, říkal mi šéfredaktor Jiří Bigas: „..a nechci tady vidět ten hloupý mělník!“ Teprve po několika dnech jsem zjistil, že se jedná o zákaz slabomyslné formulace „obviněný měl spáchat to a to“ Jestli si totiž někdo myslí, že presumpce neviny v tiskovém právu je realizována vsunutím do věty o vině určité osoby slova“měl/měla/měli/, měl by se nad tím alespoň několik sekund zamyslet a přišel by na to, jak hloupé to je. Když totiž v tisku čteme „Státní zástupce říká, že obviněný měl ukrást vozidlo,“ není to realizace presumpce neviny, ale budí to dojem, že toho obviněného ten státní zástupce k té krádeži auta navedl.