Že bude potřeba něco udělat se stávajícím systémem nuceného vymáhání práva, tj. s exekucemi, je jasné i dětem, které nosí plínky a věří na bubáky. Jako tvůrce volebního programu KDU-ČSL v oblasti spravedlnosti a boje proti korupci jsem v posledním měsíci obdržel necelou tisícovku příspěvků do diskuse, jak nastalý problém, kdy se nemalá část obyvatel dostává do skutečně krizové situace, řešit. Nejčastěji zmiňovaným řešením byla možnost, že se soukromí exekutoři během nějaké historicky krátké doby zákonem zruší a nucený výkon rozhodnutí připadne zpátky státním úřadům. Osobně jsem se proti takovému modelu výrazně zasazoval, ještě si totiž, chvála Bohu, pamatuji, jak to před pár lety vypadalo. Stát vymáhal pohledávky asi třikrát pomaleji a s asi desetinovým efektem, takže podávat návrh na vymožení svých peněz soudu byla marnost nad marnost. To ovšem znamená, že východiskem je zachování současného modelu, ale je třeba ho změnit tak, aby nepřipomínal systém feudálního vybírání berní, není-li to nutné, ale, je-li to možné, upřednostňovat hledání optimálního řešení nejen pro exekutora k nejrychlejšímu vymožení dluhu, ale zároveň zohlednit momentální životní (sociální i finanční) situaci dlužníka.
Strategii KDU-ČSL v boji proti nepřiměřeným dopadům exekucí by mělo charakterizovat následujících pět bodů:

1. Osvěta, prevence a redukce lichvářských půjček
Zabývá se stát v současné době opravdu vážně hledáním příčiny toho, proč jsme jedna z “nejzaexekuovanějších“ zemí světa? Snaží se někdo hledat příčiny toho, že určitá část české populace klesla na naprosté sociální dno a není schopna se z tohoto, řečeno eufemisticky, hnědého bahna vyhrabat? Odpověď se nabízí sama, neboť k žádné změně trendu nedochází.
Příčinou je velmi nízká finanční gramotnost lidí s nižším vzděláním. Už do osnov mateřských školek se musí dostat příklady, že když si na dovolenou letos půjčím od toho slizkého pána v supermarketu, pak dalších pět let pojedu leda na brigádu, zatímco, nevezmu-li si na dovolenou od Sliza půjčku, pojedu k moři až za rok, za to pak každé dva roky, protože mě nebudou dusit kumpáni a nahaněči toho pána z úvěrové firmy.
Z legislativních závěrů programu je třeba vypíchnout nutnost přijmout zákon o zákazu určitých „finančních“ služeb. Mimobankovní sektor nemůže lidem půjčovat v případě, že nebude-li zákazník platit, stává se z něj díky smluvním pokutám a dalším výdobytkům článku 19, odsek 12, bod 34, písm k) dvanáctá odrážka všeobecných podmínek úvěrové firmy sociální troska.

2. Naprostý zákaz živelné exekuce
Nedávno jsem řešil případ, kdy příbuzného jedné z kolegyň navštěvovali zaměstnanci jedné inkasní agentury tak dlouho, až ten člověk skončil ve velmi vážném stavu v nemocnici. Věřitel totiž nepovolal exekutora, jehož zaměstnanci obvykle mají ještě nějaké zábrany používat drsnějších metod, ale jakési inkasní agentury, která by mohla nést název Vyděrač a Dusil. Musíme do zákona dostat ustanovení, podle nichž musí mít každá inkasní agentura daný nějaký etický kodex své činnosti a poruší-li ho, přijde o živnostenské oprávnění a rázem bude inkasovaná o peněžní sankce ona sama. Zákon rovněž musí stanovit, že některé úkony patří zcela výhradně do rukou policie, dalších státních orgánů, popř. proškoleným soukromým exekutorům.
Jedině po zprůhlednění stavu, kdy už nevím, zda mě právě navštívil obyčejný vyděrač nebo stejně se chovající živnostňákem vybavený lotr, se zbavíme případů, kdy se dlužníci pustí na dráhu trestné činnosti, aby si zachránili kůži před vymahači určitého dluhu.

3. Humanizace a mediace
Další příklad: Pan Pepa Řepa (nechci se dotknout pod tímto jménem vystupujícího autora příspěvků pod blogy) má v péči exekutora částku ve výši 60.000 Kč. Je vlastníkem bytu na sídlišti okresního města v hodnotě tři čtvrtě milionu, příjem už má obstavený jinou exekucí a jinak má už jenom vybavení toho bytu nábytkem a technikou z doby před 25 lety. Co se stane nyní? Exekutor mu nejprve olepí to vybavení bytu, při prodeji tatramatek a tesly se získá pár stovek, exekutorovi to však exekuci prodraží o nějakých deset tisíc, takže se dluh zvýší. Nakonec je Pepovi prodán celý byt za dvě třetiny ceny, tj. za půl milionu, po odečtení dlužné částky a nákladů a odměny exekutora a dražitele mu přistane na účtu nějakých 400.000 Kč. Když si pronajme nový byt, na což legálně nemá, páč mu ze mzdy zůstává jenom minimum, bude trvat asi pět let, dokud z něj nebude opravdový bezďák.
Nebylo by lepší, kdyby v každém okresním městě působila státem financovaná finanční protidlužnická poradna, na níž by exekutor musel povinně odkazovat a která by přispěla k následující dohodě mezi exekutorem a Pepou?: Pepo, ty se nastěhuješ k sestře do kumbálu, tvůj byt se pronajme, za rok se splatí dluh tady u pana exekutora a za rok se nastěhuješ zpátky a máš pořád stejný vybavený byt.
Možná to vypadá jako učebnicově přihlouplý příklad, ale už jsem pěkných pár takových případů vyřešil.

4. Zintenzivnění státního dohledu a povinností exekutora
Jestliže policie chytne dvanáctinásobného vraha, kterému se v bytě nepochybně válí miliony důkazů, musí být k povolení k domovní prohlídce popsána řada precizovaných žádostí, minimálně na třech místech buší razítka jak ve mlýně při žních a existují velmi přísná pravidla na samotnou realizaci této policejní návštěvy. Naopak exekutor si podle současného právního řádu ČR může ukázat na jakékoliv dveře v této zemi, říci: „Hele, tam by mohl mít povinný majetek.“ a vrazit do bytu, domu či nebytového prostoru. Takováto privilegia, jež, jak jsem řekl, nemá ani policie v bytě vraha, musejí skončit. Soukromí obydlí musí být porušeno jenom v případě soudního povolení na základě jasně odůvodněné žádosti exekutora.
Každopádně to je jen jeden příklad, kde si soukromý exekutor může dovolit jinak neskutečné věci. Exekutorovi kromě úkonů, co může za zákonem stanovených podmínek učinit, ještě musí přibýt pár paragráfků do zákona, co dělat prostě musí. Nesmí se například stát to, co jsem řešil minulý týden, a to, že exekutor se chystá dražit celý dům, přesto, že povinnému patří jenom polovina. Problém nastal v administrativní rovině tím, že se povinný před deseti lety rozvedl, dům je nedopatřením stále vedený ve společném jmění manželů a exekutora v nejmenším netrkne, že podle sjetiny z centrálního registru obyvatel je dlužník rozvedený a nemovitost je dle právního stavu už jen ve spoluvlastnictví bývalých manželů. Jenže, co by se o svůj případ vážně staral, že! Zákon ho ale bude muset naučit, že se starat bude.

5. Zpřísnění sankcí za přehmaty
V současné době je uložena nějaká vážnější sankce exekutorovi, tj. členovi exekutorské komory, asi tak často, jako mohou děti v Čadu zamávat projíždějícímu ledoborci. Stejně jako u jiných stavovských správ je problém v tom, že exekutorů je několik desítek a navzájem se znají, vzájemně se volí do orgánů komory atd. Část pravomocí komory proto musí přejít na státní dohled nad exekucemi a to zejména v oblasti trestání za způsobené přehmaty.
Na jaře jsem psal blog o šmelinách na dražbách zabavených věcí, později jsme s reportéry z ČT tyto pakšefty zdokumentovali a porušování zákona se objevilo na obrazovkách hlavních zpráv (prolinky jsem umístil na svůj veřejný profil). Co myslí bystrý čtenář, stalo se něco? Ne, šmelí se dál. Kdyby takovýto případ dostal k dozorování příčetný státní orgán, tak je exekutor bez licence, zato s likvidační pokutou. Prostě není možné, aby si někdo, kdo je nadán státní mocí, dělal, co se mu zachce, aby si banda vetešníků přišla k větším penězům.

Pokud by se těchto několik bodů naplnilo, nemuselo by to být zas až tak špatné ani pro stát. Sice zaplatí nějakou tu desítku milionů na finanční poradny navíc, ale ubudou mu náklady na nezaměstnané (řada z nich stejně pracuje načerno, aby se exekutor nedozvěděl o jejich příjmu), placení policie s multiplikovanou kriminalitou nebo třeba se seškrabováním těl povinných pod Nuselským mostem.