O zdravotnictví, ani o léčení tu opravdu psát nebudu, nebojte se. Tato kniha je totiž o jiných bořičích stereotypů. Ti sice svou činnost neprovádějí na principu pokusů, které efektně natáčejí na kamery, ale o to intenzivněji výsledky svých myšlenkových pochodů trousí do médií a do celé společnosti. A že mají veřejného prostoru, až se jeden diví. Právě s těmito bořiči, kteří nás, co chvíli, obšťastňují svými výklady údajně zjednodušených a povrchních představ, se v poslední době roztrhl pytel. Co pytel, hned tucty pytlů. Ano, milí čtenáři, dnešní doba překorektní vytvořila novou profesi – profesionální bořiče stereotypů, kteří nás, většinou za naše peníze (míněno vybrané daně a z nich poskytované dotace), vychovávají, poučují a někdy i peskují, abychom nesešli z té správné cesty. Pojďme se na pár příkladů z poslední doby podívat.

V lednu 2017 se skupina feministek v čele s režisérem Vítem Klusákem pustila do odborného posuzování básničky Jiřího Žáčka v čítankách pro 2. ročník základních škol „Maminka“. Svým rozborem chtěli upozornit na genderový stereotyp vnímání holek jako budoucích matek. Tady už přestává veškerá sranda, a to jsme teprve na začátku. Aktivisti a aktivistky totiž počali hluboce analyzovat dva verše, a to samozřejmě bez kontextu celé básně, případně textu před i po, bez ohledu na fakt, že nejde o faktografii, ale o uměleckou tvorbu. Pro lepší pochopení zde nabízím k přečtení onu pasáž básničky Jiřího Žáčka:

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

Jak vidíte, zní to nejen mile, ale i pravdivě. I přesto se najdou lidé, pro které jde o nepřijatelnou paušalizaci!?! A tomu odpovídala i hysterie, kterou báseň u některých z nich vyvolala. Závěry byly dalekosáhlé a debata nesmírně široká. Jestli tedy tuto báseň v dnešní době někdo hodnotí jako nekorektní, jako důkaz stereotypního vnímání dívek jakožto budoucích maminek, tak už nevím, čím více ilustrovat předpojatost samozvaných moralistů a pokrytectví až bizarnost dnešní doby. Očividně se buď nudíme, nebo nás pálí dobré bydlo. Ještě štěstí, že se neozvali také muži-otcové (pro tentokrát, oni se ozvali v jiném případu, jak se za chvíli dozvíte). Vždyť poslední verš „proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku“, je genderově evidentně nevyvážený. Je přeci zcela zřejmé, že aby náš svět byl opravdu v pořádku, není to jen odpovědností a zásluhou maminek, ale také nás tatínků, není-liž pravda?

Co je na celé věci pikantní ba přímo paradoxní (takže by se tato část dala úspěšně zařadit i do kapitoly „Doba paradoxní“), že v čele aktivistů útočících na autora básničky byl zrovna Vít Klusák, který si sám na svobodu umělecké produkce nedal a nedá nikdy a nikým sáhnout. Právě naopak. Minimálně část své tvorby postavil na provokacích, zesměšňování, ironizování, které byly pro mnohé už za hranou akceptovatelnosti. Připomenu například projekt „Český sen“, který si vystřelil z lidí, kteří uvěřili vymyšlené kampani na fiktivní, a tedy neexistující hypermarket. Nic proti tomuto projektu, poukazujícímu (otázkou je jistě forma) na povrchnost reklamy a marketingu a na slepou důvěru spotřebitelů v téměř cokoliv, co je jejich obsahem. Že ale zrovna z tohoto autora netradičních a provokativních dokumentů se stane mravokárce, je pro mě zarážející, nelogické a zcela nepochopitelné.

Co z toho plyne do budoucna? Že napříště tedy zřejmě můžeme očekávat vydání minimálně doporučení, ne-li přímo nařízení, aby se nikdo nemohl cítit tak nějak ukřivděn či dokonce raněn, jaké vhodné termíny a přirovnání mohou umělci používat ve svých dílech, například v básničkách. Pokud půjde o téma mateřství, nejkorektnější zřejmě bude nějaký neutrální pojem, něco jako třeba „rodič“ či „plodič“. Koneckonců se to krásně rýmuje, takže básníci budou saturováni, pokud se budou chtít věnovat tomuto tématu, bořiči stereotypů budou spokojeni a my všichni ostatní se zase posuneme o „významný krok dopředu“.

Určitě si teď myslíte, že je to nesmysl, utopie a takový absurdní návrh nemůže nikdy vzniknout. Vyvedu vás bohužel z omylu. V minulém roce vydala Britská lékařská asociace doporučení, aby se s ohledem a respektem vůči transsexuálům neříkalo „těhotná matka“, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě „těhotný člověk“. A je to tu. To by se z toho jeden minimálně zbláznil. Zároveň se ale domnívám, že Vít Klusák a jemu podobní mohou být zcela spokojeni, protože těhotná matka je v jejich očích, jak logicky předpokládám, nepochybně termínem zastaralým, archaickým ba přímo ukázkově stereotypním a do 21. století prostě nepatří. Žena není matkou, muž není otcem, to je zřejmě pokračování lidské evoluce.

Ukázka je z mé nové knihy Šílenosti doby korektní.

* Tato kniha je o hodnotách jako je právo, svoboda, tolerance, o vnímání jejich šíře a důsledků, ale také o vyprazdňování slov, o falešné a všudypřítomné korektnosti, dovedně skrytých manipulacích, o paradoxech a nelogičnostech, které už skoro ani jako paradoxy a nelogičnosti nevnímáme. Nic není absolutní, nic není černobílé, hodnoty a pravidla, která ctíme, na sebe mohou v určitých situacích vzájemně narážet, dokonce se vzájemně vylučovat. Dříve si vystačili s desaterem, dnes na všechno máme desítky zákonů, vyhlášek, předpisů, směrnic, nařízení a k tomu další doporučení čí metodické pokyny, a stejně to evidentně nepomáhá.