O zdánlivě zbytečném gestu

Když začali studenti z občanských iniciativ v Jižních Čechách s jejich protestní štafetovou hladovkou za umučené a popravené oběti komunistického režimu, rozhodl jsem se je podpořit a jeden den hladovky držet symbolicky za Stanislava Broje. Poslance Československé strany lidové, který patří k popraveným a umučeným, ale i k mnohým vězněným (dokonce až 14 let) představitelům křesťanské demokracie.
Mnoho lidí mi řekne: Koho dneska zajímá, co bylo?

Dnešní politik před sebou hrne agendu spojenou s aktuálními událostmi a vracet se do minulosti se už vůbec nenosí. Normální lidé se už v historii rýpat nechtějí, mají svých starostí dost. Hříchy staré padesát let se nám nabízejí v karikované podobě mediální zkratky jen tehdy, když jde o něco ve volbách – Sudeťáci, dekrety atd.

Hladovka má pro mne jednu podstatnou veřejnou funkci. Upozorňuje lidi na to, že tu není jen mlčící většina. Že je dost mladých lidí, kteří vidí v komunismu reálné nebezpečí, nikoli řešení. A to si myslím i já. Naprosto odmítám demagogické tvrzení KSČM a ČSSD, že ti, kdo protestují proti této koalici nerespektují výsledek demokratických voleb. Výsledky voleb přece nikdo nezpochybňuje. Protest je ale namířen nikoli ná výsledek voleb,ale na povolební řešení. Voliči totiž rozhodují o výsledcích voleb, nikoli o povolebních koalicích. K těm se však vyjádřit dodatečně mohou. Je to jejich právo.

Nebo snad jen jednou za čtyři roky mohou volit a pak mlčet a mlčet?

Je nutné odpouštět, ale nesmíme zapomínat. Nejde o nějakou konkrétní paní radní, ale o princip. Extrémistické strany do vlády, a to ani na krajích, nepatří. Argument, že komunisti a neonacisti tady za posledních dvacet let nic neukradli, prostě neobstojí.
Hladovku jsem držel i přesto, že se nám zrovna loučil tiskový mluvčí, který odchází k jinému zaměstnavateli. Takže jsem seděl za švédským stolem plným dobrot-a hladověl. Ale mělo to smysl.