Pod tímto názvem proběhla konference v Senátu PČR ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR. Co nám císař Karel IV. může říci dnes, tolik století po smrti?

Informace, které se nám přes staletí dochovaly, jsou samozřejmě omezené, především v osobních charakteristikách. Kdybych psal svoje paměti, asi bych se podvědomě neubránil trochu potlačit svoje chyby a drobné charakterové vady. Důležitější ale je, co si v rámci sebereflexe můžeme přenést do dneška.

Karel IV., který byl pokřtěn jako Václav, jistě ve sv. Václavovi viděl vzor. Z činů vidíme, že měli v lecčems podobný přístup. Snaha o kompromis, ochota ustoupit, když to je ve prospěch celku, potlačování osobního ega a slávy osobní či koruny, ve prospěch obecného blaha. Přednost měla diplomacie a dohoda, trpělivost a houževnatost stály výše než bojechtivost a ješitnost. Raději používal slovo a sňatek než meč.

Nedbal jen na ekonomickou prosperitu, ale i na vzdělání a všeobecný rozkvět společnosti a zemí, bez ohledu na národnosti, které v nich žily. Jako člověk hluboce věřící dokázal vycházet z hodnot, v které věřil a které žil, a snažil se je uplatňovat v konkrétních činech. Státnických i osobních. Ne vždy úspěšně, konečně jako každý člověk, narážel na limity svoje, ostatních i podmínek, ve kterých žil a které život přinášel. Myslel nejen na moc, ale i na spravedlnost. Což se mnohdy nesetkalo s pochopením a porozuměním.

Byl vizionářem, který zakládal a stavěl, který budoval a zveleboval. Kdyby měl alespoň trochu větší štěstí na nástupce, který by rozvíjel Karlem IV. zahájené kroky, mohly naše země vzkvétat ještě více. Historie však nezná kdyby, a to bychom si měli připomínat právě dnes, když čelíme aktuálním krizím.

Karel IV. pomáhal utvrzovat naší kulturní, politickou i duchovní identitu. Dokázal promýšlet své plány a projekty s ohledem na domácí i evropské souvislosti. Díky tomu, je pro každého současného politika, který žije v naprosto odlišných podmínkách, velkou výzvou, pomáhá nastavit si zrcadlo vlastním činům. Své motivaci, ambicím a cílům. Neustále jeho příběh vybízí k sebereflexi a k novému promýšlení jeho odkazu.

Karel IV. by se neměl stát jen barvotiskovou karikaturou až pohádkovou bytostí nebo nedosaženým ideálem. Především musí zůstat zdrojem inspirace a zrcadlem pro nás, pro naši dobu a pro budoucnost národa i Evropy.