Od svých babiček a dědů jsem se hodně naučil. Z jejich vyprávění, způsobu života, práce i osudů. Jak těžké bylo procházet válkami, krizemi a osobními tragédiemi. Nakonec i nemocí, nemohoucností a odchodem na věčnost.

Viděl jsem, co všechno může osud přinést. Že to vše k životu patří. Vím sám, jak důležitá je to zkušenost pro dospívající, když dosloužíte blízkým až do jejich skonu. Pak si více vážíte, jak se žije nyní nám.

Pro mě jako kluka prarodiče znamenají hlavně prázdninové pobyty. Většinu času jsme takto s bratrem strávili ve Velké Jesenici. Babička nám „hošům“ vyvářela, jezdili jsme na výlety a byli jsme jako v bavlnce. Druhý děda byl zase od Kutné Hory a měl doma koně, což pro nás byla velká atrakce. Navíc s bratranci jsme na týden vždy udělali skutečně gang uličníků, kteří si společný pobyt uměli užít.

Senioři jsou pro společnost velmi důležití a je třeba odmítnout úvahy, že jsou nám na obtíž, že ji jen zatěžují a přijímat „skartační mentalitu“. Naopak. Jsem proto rád, že jsem nezaznamenal žádné povzdechy vůči nejstarší generaci, že hlavně kvůli nim jsme se museli v koronavirové krizi omezit a uskrovnit.

A to je moc dobře.