Čínské delegace přijíždějí stále častěji. Jací jsou Číňané v nich?

„Tlumočník!“ otočí se na mě hrubě asi šedesátiletý obtloustlý vedoucí delegace, který se sotva nasoukal na přední sedadlo mikrobusu. Má hnědočerné přední zuby a vlasy pečlivě střižené strojkem na ježka po čínském vojenském způsobu tak, že v horní polovině mají černé bodliny vlasů čtvercový obrys.

„Ano?“

„Chci vědět dneska jenom dvě věci,“ pokračuje buran, „co tam dělají a pak krátkou prohlídku. Za 20 minut ať jsme odtamtud pryč“, prská všude kolem.

„Dobře, domluvím to tak s nimi,“ odpovídám a vím, že nedomluvím, protože exkurze v přírodní rezervaci, do které právě jedeme, je naplánovaná na tři hodiny. Ale od toho je přece vynalezena salámová taktika, takže jednotlivá prodloužení budu delegaci dávkovat postupně.

Každá delegace Číňanů, kterou jsem měl možnost doprovázet, není složena z tak nesympatických lidí jako tahle, vlastně je takových papalášů menšina. Často přijíždějí poměrně vstřícní lidé, kteří jsou rádi, že se mohou podívat do Evropy, pro některé z nich je to poprvé.

Během několika dnů navštíví dvě tři evropské země a podniknou několik odborných exkurzí, aby mohli cesty vykázat jako studijní. Jako delegace navštěvují české obce, úřady, národní parky, univerzity, botanické zahrady, doly, lomy a další místa, podle toho, z které instituce sami pocházejí. Někteří mají opravdový zájem, někteří, jako výletníci do přírodní rezervace, zájem nemají žádný a jediným smyslem výletu je pro ně vykázat činnost.

Párkrát už se opravdu podařilo navázat spolupráci mezi českou a čínskou institucí, ale jedná se spíše o výjimečnou situaci. Často velký díl na neúspěchu jednání nese česká strana, která je nepřipravena a nekomunikuje dostatečně předem s delegací ani s tlumočníkem.

Seděl jsem nedávno na jednání, kde byla velká naděje, že by se spolupráce dohodnout mohla. Čínská strana byla velice vstřícná, byli v ní kompetentní zástupci s pravomocí v té věci něco podniknout a atmosféra na jednání byla vynikající. Ale česká strana nám odmítla sdělit cokoliv o tom, co si připravili a co chtějí na jednání dosáhnout, tlumočník od nich nedostal předem prezentaci, přestože o ni byli požádáni a prezentaci měli k dispozici. Pak měl vedoucí instituce asi hodinovou přednášku o struktuře a činnosti instituce.

Čínská strana to pochopila tak, že tím tedy program končí a ze zdvořilosti vyplnili otázkami následujících 30 minut, protože si mysleli, že program byl domluven na hodinu a půl. A ptali se velmi zvídavě, bylo vidět, že zájem mají. Když se chystali zvednout od stolu, vedoucí oné instituce se na mě podíval pohledem „kam jako jdou?“ a zjistili jsme, že svou prezentaci mají připravenu ještě tři další zástupci oné organizace. To čínská delegace natěšená do autobusu nesla... nelibě.

Vrchol přišel v závěru celého dvou a půlhodinového martyria – teprve na samotném konci zazněl návrh na spolupráci obou institucí, a to ve chvíli, kdy už členové delegace doslova seděli na kraji svých židlí. Šlo o zcela promarněné dvě hodiny na obou stranách

Mimochodem komunikace s tlumočníkem dopředu při jakékoliv příležitosti je u čínštiny velice důležitá. Čínština je svou povahou dosti jiná, než angličtina, což si většina českých řečníků neuvědomuje stejně jako to, že tlumočník je vždy odborníkem na čínštinu, ale není vždy odborníkem v tlumočeném oboru a žádný tlumočník na světě nezná všechna slovíčka (čínština je svou povahou taková, že dokonce ani průměrný Číňan nezná slovíčka z oborů, ve kterých není sám odborník). Když nevíte v angličtině, jak se řekne třeba kobalt, pokud to vyslovíte česky s anglickou výslovností, trefili jste to. Ale pokud v čínštině nemáte páru, jak se řekne kobalt, tak to z hlavy nevymyslíte, ani kdybyste byli Chuck Norris (nebo čínský Bruce Lee). Očekávání některých českých mluvčích, že tlumočník bude bez přípravy z rukávu sypat botanické názvy v latině nebo slovíčka jako plch lesní a lišejník, jsou v tomto ohledu až úsměvná.

„And what your name?“ ptá se lámanou angličtinou Lin ze Šanghaje, která pracuje v něčem, co by se v Česku jmenovalo Odbor ochrany životního prostředí městského úřadu. Mikrobus jede pomalu přes zasněžené cesty jihočeského venkova. „Tady vůbec nikdo není, podívejte,“ volá Lin a ostatní souhlasně přikyvují. Nikdo nechápe, jak je možné, že jsou české vesnice ve srovnání s čínskými tak liduprázdné. „Ani živáčka, to je tady normální,“ zastavuje čínská průvodkyně Zhao mikrobus před železničním přejezdem. Po kolejích projede lokálka se dvěma vagony. „To byl vlak? Jak to, že tak krátký?“ ptá se Lin. „Prostě nemají lidi“, směje se Zhao.
„Ale žije se v těch vesnicích docela pohodlně – mají lékaře, školu, obchod, do města je doveze docela často autobus. Většina tady ale nežije, skoro všichni pracují ve městě a tady jen přespávají,“ vypráví Zhao o českém standardu, který je na čínské vesnici úplně nepředstavitelný. Číňané ani nemohou dlouho uvěřit, že většina českých vesnic má vodovod.

„Podívejte, to je krása,“ ukazuje Lin z okna, když jedeme po dálnici z Prahy do Plzně. Za oknem se míhají ničím výjimečná pole a lesy pocukrované čerstvým sněhem. „Takových lesů, to u nás vůbec nemáme,“ dojímá se Lin. „Co roste na těch polích, když není zima?“ ptá se vedoucí delegace, pan Xie. Chystám se odpovědět, že nejčastěji to bude asi pšenice nebo kukuřice, ale výřečná Zhao je rychlejší. Žije v Česku už více než deset let a ví toho hodně, ne vždy úplně přesně, ale v zásadě se tady orientuje skvěle. A průvodkyně je to výborná, pusa jí nezavře celý den. „Nejčastěji pšenice nebo kukuřice. Ale vezměte si, jak jsou ti Češi divní – když tu kukuřici sklidí, tak ne že by ji sami snědli jako my. Ti vykukové ji normálně rozdrtí, takže ji člověk jíst nemůže, pak tím krmí krávy a jedí až ty krávy,“ vypráví Zhao a mně cukají koutky. „Oni prostě v zemědělství to dělají úplně jinak než my a smysl to tady žádný nedává,“ baví Zhao skupinu, „co vypěstujou, to vyvezou a to co jedí, to dovezou zase z ciziny.“

Je zábavné pozorovat z druhé strany, jakými jsme pro Číňany exoty. Ještě zábavnější je uvědomit si, jak se jejich postřehy podobají postřehům českých delegací, které jezdí do Číny. I zde je místní obyvatelstvo to „divné“.

„Cokoliv,“ odpovídá na otázku, co by si rád dal k večeři, Lion (Lev) - ředitel čínské firmy, který přijel jednat o spolupráci s větší českou firmou. Neumí ani slovo anglicky a jméno Lion si vybral, protože je dostatečně sebevědomé. Jeho cokoliv znamená „cokoliv, hlavně že to bude čína“. Když tento člověk zvyklý na luxus dostal při jednání jako pracovní oběd toasty s lososem nebo šunkou, zkoumal je asi patnáct minut a myslím, že ani pak neuvěřil, že to je opravdu jídlo a že to snad česká strana myslí vážně. Číňané vyžadují při svých cestách do Evropy jakoukoliv kuchyni, hlavně když bude čínská. Pokud už musí být evropská, pak prosím italskou, kde jsou nudle nebo rizota – to je číně aspoň trochu podobné. V italské restauraci není u čínského strávníka neobvyklá objednávka neochucených špaget bez sýra s miskou chilli. Ale ideální je čínská kuchyně – nikoliv z čínského bistra- to není pro Číňany příliš poživatelné- ale z opravdové čínské restaurace, kterých je v Praze několik, člověk jen musí vědět, kde takovou hledat.

Večeři předcházelo nakupování na Pařížské – během hodiny jsme utratili asi 250 000 Kč. Když jsem se Liona ptal, proč kupuje čtyři stejná pera Mont Blanc, prozradil mi, že to jsou dárky pro jejich zákazníky, které je mají přesvědčit, aby se rozhodli právě pro Lionovu firmu. Luxusní výrobky jsou v Evropě díky absenci vysokých cel levnější než v Číně. Mimo to také velmi rádi nakupují české sklo. Číňané luxus milují, je vyjádřením společenského statusu a tak je jedno, že Lion příští ráno dorazí na jednání ve své nové košili Ermenegildo Zegna za 6 000 Kč ustrojen tak, že její konce mu visí volně podél těla a jeden z cípů má zastrčen do kalhot, zatímco druhý zmačkaný a již umaštěný zůstane plandat venku celý den.

A co vlastně vědí Číňané o Česku? Někteří z nich možná budou znát české sklo. Všichni budou znát Prahu, hlavně díky stejnojmenné korejské telenovele populární i v Číně, ale většina nebude vědět, že je to české hlavní město. Fotbaloví fanoušci budou znát Nedvěda a další hráče zahraničních lig. Všichni budou znát značku Škoda (v čínštině Sikeda), ale nikdo z nich nebude vědět, že je to česká značka. Nikdo z nich v životě neslyšel o Karlově univerzitě nebo plzeňském pivu.

Pro Číňany je Česko prostě někde u Německa a celý výlet do Evropy je poprvé možná vzrušující, ale jednotlivé země jim splývají. Jak si říkají ve slovní hříčce, celá Evropa je pro ně kuřecí kungpao - v čínštině „gong-bao-ji-ding“ – když se jednotlivé slabiky přečtou ve správném tónu, zastupují kromě názvu známého jídla také všechny čtyři monotónní složky jejich evropského programu: exkurze – hrady – památky – schůzky s delegacemi.



Jména osob, institucí nebo některé skutečnosti mohou být v textu lehce pozměněny, aby je nebylo možné identifikovat. Jedná se o výběr vlastních zážitků s čínskými delegacemi, kterých jsem se účastnil v různých rolích – jako tlumočník nebo jako zástupce jedné z jednajících stran. Zážitky jsou vybrány tak, aby představovaly jisté typické chování a situace, které se při návštěvách čínských delegací v Česku stávají.