Mnoha lidem slábne paměť a začínají trpět nostalgií po "idylickém" období socialismu. Jaký byl ale ve skutečnosti?

K názoru, že socialismus musí definitivně zkrachovat, jsem došel někdy na přelomu května a června 1982. Pamatuji si to poměrně přesně díky tomu, že se zrovna tehdy chýlila ke konci krátká válka o Falklandy, kterým tehdejší komunistické sdělovací prostředky tvrdošíjně říkaly Malvíny. Komunisté totiž fandili argentinskému diktátorovi Galtierimu, který válku vyvolal. Lumpové zpravidla fandí jiným lumpům. Tak už to chodí. Říká se tomu solidarita.

Mým tehdejším přelomovým zážitkem ale nebyly Falklandy, nýbrž krátká školní exkurze do národního podniku Šroubárna v Žatci. Do tovární brány jsem vcházel jako mladý a naivní zastánce socialismu s lidskou tváří, za což mohla zásoba starých časopisů z roku 1968 deponovaná u babičky na půdě. Ven jsem vycházel s názorem, že kapitalismus se musí jednou vrátit, jinak všechno půjde do kytek.

Co jsem v továrně viděl tak šokujícího? V zásadě nic moc: poklidné ležérní tempo běžného pracovního dne, dělnickou třídu popíjející pivko, hrající karty nebo spící tvrdým spánkem sociálně spravedlivých. To vše v kulisách malebného industriálního skanzenu, kde i školákovi muselo být jasné, že poslední velké investice byly provedeny před rokem 1948. Chloubou továrny byla výroba samořezných šroubů značky TEKS v americké licenci.

Závěr: jestli ani šrouby nejsme schopni dělat bez pomoci imperialistů, pak socialismus musí skončit v průšvihu.

Odložil jsem časopisy z roku 1968 jakožto morálně zastaralé a začal se zajímat o kapitalismus s představou, že jednou se to bude hodit. V intelektuální pustině, jakou bylo město Žatec v 80. letech, to nebylo snadné. Výdělek ze studentské praxe na stavbě velkokapacitního vepřínu jsem investoval do radiopřijímače sovětské výroby značky Sokol. Mimochodem, vepřín byl zážitek srovnatelný se šroubárnou, ovšem s tím rozdílem, že po nahlédnutí do již fungujícího provozu jsem na několik měsíců vysadil jakékoli uzeniny.

Přijímač Sokol měl bohatý rejstřík krátkovlnných rozsahů umožňující příjem Svobodné Evropy. Informační kanál sice silně rušený, ale fungující. Napadá mě konspirační teorie, že kdosi v RVHP chtěl, aby se daly poslouchat krátké vlny. Při tehdejším všeobecném nedostatku téměř čehokoli by nikoho nepřekvapilo, kdyby krátkovlnné přijímače zmizely z trhu. Ale kupodivu byly vždy snadno dostupné. Kdo chtěl být informován, mohl být informován.

Léta plynula a zážitků typu Šroubárna přibývalo. Navždy si budu pamatovat slova vedoucího učitele ročníku na technické kybernetice v Plzni: „Nepotřebujeme geniální programátory. Potřebujeme opraváře počítačů a naše výuka bude vypadat podle toho.“ Dlužno dodat, že šlo o sovětské počítače řady EC a JSEP: technické vykopávky okopírované podle amerických strojů ze 60. let. A ano, výuka podle toho vypadala. Od té doby se vždy jen ušklíbám, když slýchám různé mudrlanty vychvalovat naše údajně tradičně skvělé technické školství. Jen doufám, že na nynější Západočeské univerzitě to vypadá přece jen trochu jinak.

Když si zpětně vybavím léta na technice, dominantní vzpomínkou je lineární harmonický oscilátor. Probíral se snad v desítkách předmětů: matematická analýza, teorie elektrických obvodů, teorie pole, teorie dynamických systémů, fyzika, kvantová fyzika, a kdovíco ještě. Snad jen v povinné politické ekonomii socialismu chyběl. Z opravdu užitečných předmětů si vybavuji hlavně stochastické procesy, které kupodivu dodnes využívám při simulaci vývoje finančních trhů. (Ačkoli poslední události se hodně vzpírají klasickým Markovovým a Wienerovým procesům – ale o tom jindy.)

Ještě dominantnější jsou ovšem zážitky ze studentských kolejí, kde se kromě nekonečných prací na laboratorních cvičeních a šprtání na nesmyslné zkoušky (podle hesla „nemusíte tomu rozumět, stačí, když to budete umět“) provozovaly zajímavé věci na počítačích značky Sinclair, Commodore, Atari a Sharp. Nejoblíbenější počítačové hry: kompilátor jazyka Pascal a assembler strojového kódu. Drsňáci assemblerem opovrhovali, psali kód přímo v hexadecimální soustavě. Přiznám se, že jsem patřil ke změkčilcům preferujícím Pascal.

Všechno, od assembleru po pascal, bylo západního původu. Příspěvek „pokrokového“ socialistického tábora skutečnému technickému pokroku byl přesně nulový. Nikde jinde nebylo vidět zaostalost socialismu jako v technice. Intelektuální pustina a katastrofální technická zaostalost: takový byl socialismus ve skutečnosti. Nešlo ani tak o pověstný nedostatek banánů a toaletního papíru. Ten vlastně nebyl tak hrozný, koneckonců, v nejhorším tu bylo Rudé právo. Opravdu zlý byl totální nedostatek odborné literatury, součástek a prakticky všeho, co souviselo s vyspělou technikou.

Kromě techniky se tenkrát mluvilo i o perestrojce, eventuálně přestavbě. Že se „něco“ musí stát, bylo jasné každému, byla jen otázka, co se vlastně má stát. Technické zaostávání socialismu bylo natolik očividné, že rozpor mezi hmotnou základnou a myšlenkovou nadstavbou socialismu byl jasný i věřícím marxistům. V říjnu 1989 vyšel slovenský překlad knihy o jazyce C od Kernighana a Ritchieho - se zpožděním 22 let od originálu. Ale to už bylo na záchranu socialismu pozdě.

V listopadu 1989 – kdy jsem byl již v Praze a kde jsem jakožto řadový pěšák kontrarevoluce vydatně zvonící svazkem klíčů poctivě „oběhal“ všechny demonstrace – mi bylo jasné, že socialismus je veteš, ať už takový nebo makový.

------------------------------------------------------------------------------------

Tento text jsem napsal někdy před pár měsíci s tím, že ho možná někdy dokončím, včetně zážitků z 90. let, o svých zážitcích z kupónové privatizace, atd… snad někdy, až bude více času.
------------------------------------------------------------------------------------

Ještě jedna poznámka. Všiml jsem si, že lidé narození před rokem 1960 vzpomínají na socialismus s nostalgií. Možná za to může určitá varianta stockholmského syndromu. Ten nemá nic společného se skandinávským sociálním státem: šlo o případ popsaný po vyloupení jedné banky ve Stockholmu v roce 1973. Lupiči tehdy věznili rukojmí po dobu šesti dní – a během této doby si zajatci vytvořili kladný vztah ke svým věznitelům. Po svém osvobození se zločinců dokonce zastávali.

Stockholmský syndrom se vyskytoval v mnoha variantách dříve i později, za své jméno vděčí jen tomu, že dotyčný případ byl podrobně analyzován v odborné psychologické literatuře. Více zde.

Starší lidé, zejména pokud prožili ve vězení zvaném socialismus mládí se všemi jeho příjemnými stránkami, mají nyní sklony pociťovat nostalgii po svých někdejších věznitelích. Jak mozek stárne, nepříjemné vzpomínky slábnou. U někoho se to projevuje silněji, u jiného vůbec ne. Mojí osmdesátileté babičce slouží paměť velice dobře a její mysl je po všech stránkách v perfektním stavu. Mohla by některým dnešním senilnějícím padesátníkům vyprávět. Kdyby jí ti nešťastníci za to stáli.