Když člověk zná ze všech nástrojů jen kladivo, svět mu připadá jako jeden velký hřebík. Když ekonom zná jen vysoké daně, hospodářství mu připadá jako velká dojná kráva. Podívejme se na ekonomiky, kde to s dojením trochu přehnali.

Ekonomiku neovlivňuje jen samotná výše daňové kvóty (tj. míra přerozdělování), nýbrž i struktura daňových příjmů. Podrobná studie vlivu daňové progresivity na potenciál HDP bohužel chybí, nicméně následující tabulka mnohé napoví:



Je zřejmé, že státy s vysokou mírou daňové progrese nejsou právě šampióny ekonomického růstu. Významnější výjimkou byl během 90. let pouze Izrael, což je ekonomika značně specifická (úzké propojení s USA, vliv dočasného zlepšování vztahů s arabskými zeměmi, boom počítačového průmyslu a biotechnologií během dané dekády). I když z tabulky odstraníme méně vyspělé země, stále nám vychází, že země s vysokou daňovou progresí mají dlouhodobě nižší potenciál růstu HDP než země s ploššími daňovými systémy.

Mechanismus záporného vztahu mezi daňovou progresivitou a potenciálním růstem HDP je analogický vztah daňové kvóty a potenciálu HDP. Kromě daňových nákladů mrtvé váhy(1) hraje možná ještě významnější role zvýšené úsilí poplatníků z vyšších pásem vyhnout se platbám daní a v případě méně vyspělých zemí též významná role korupce na finančních úřadech. Nelze též opomenout, že poplatníci věnují značné úsilí minimalizaci daní – úsilí, které by jinak bylo věnováno na produktivnější účely.

Povšimněme si vlivu progresivních daňových sazeb. V zaostalých zemích vede daňová progrese k očividné korupci. Ve vyspělých zemích korupce zdánlivě není. Ve skutečnosti ovšem jistá třída občanů má značná privilegia. Svědčí o tom přístup Švédska ke svým nejbohatším občanům.

Rovnostářství se ve Švédsku týká jen středních a vyšších středních tříd: kvalifikovaných zaměstnanců, živnostníků a drobných podnikatelů, kteří platí velmi progresivní daně, přičemž práh pro nejvyšší daňovou skupinu je velmi nízký. Netýká se velkých podniků a extrémně bohatých jednotlivců. Švédská sociálně demokratická vláda schválila v 90. letech zákon o daňovém zvýhodnění kapitálových výnosů, který byl úmyslně napsán tak, aby prospěl prakticky jen šesti nejbohatším rodinám v zemi. Formulace v textu zákona daňově upřednostňovala „velké majoritní akcionáře“. (Oněch šest nejbohatších švédských rodin nese jména Kamprad, Rausing, Persson, Lundberg, Douglas a Olsson. Zhruba polovina členů těchto rodin má mimochodem svůj osobní daňový domicil v zahraničí, převážně ve Švýcarsku, Lucembursku a Velké Británii. Jejich celkový majetek lze přibližně vyjádřit v ekvivalentu 2000 miliard Kč.)

Tato významná odchylka od ideologie rovnosti a solidarity byla výsledkem lobbingu. Velcí podnikatelé pohrozili, že kromě svých osobních daňových domicilů přenesou i sídla svých firem a většinu operací do zahraničí. Sociálně demokratická vláda jim ochotně vyšla vstříc. Vysoké daně, které se týkají jen středních tříd, několika desítkám miliardářů rovněž vyhovují: jejich pozice proti konkurenci ze strany živnostníků a menších podnikatelů je o to silnější. Od zavedení vysoce progresivního zdanění v 70. letech nevznikl ve Švédsku žádný velký podnik.

V českém prostředí se daňovým a jiným výhodám netěší domácí miliardáři, nýbrž zahraniční investoři. Rovněž jde o důsledek lobbingu – malé a střední podniky nemají takovou vyjednávací sílu jako velcí mezinárodní investoři. V českém prostředí, podobně jako ve Švédsku, nejde ani tak o administrativní náklady dané složitostí systému, nýbrž především o porušení základních principů horizontální daňové spravedlnosti. Přímé náklady spočívají v daňových úlevách samotných. Nepřímé náklady jsou rovněž vysoké – včetně rozšířeného názoru „když Philips nebo Panasonic mají daňové úlevy, pak proč bych si já, drobný podnikatel, také nemohl nějakou daňovou úlevu ‘vyrobit’?”

(1) Daňové náklady mrtvé váhy lze vysvětlit jednoduše. Představte si, že máte rozpočet na přijetí dvou pracovníků v celkové výši dejme tomu 40 tis. Kč měsíčně. Daně a odvody si však vyžádají 100% navýšení mzdových nákladů, takže namísto dvou pracovníků přijmete jen jednoho s tím, že jeho čistá mzda bude 20 tisíc Kč, vaše mzdové náklady budou 40 tisíc, přičemž daňové náklady mrtvé váhy budou představovat náklady ušlé příležitosti ve výši produktivity pracovníka, kterého jste kvůli daním nezaměstnali.

z knihy Cesta k rovnováze (Pavel Kohout, Kateřina Havlíčková, 2006)