Mýlil se každý, kdo české politiky považoval za neschopné rozhádané lenochy. Když teče do bot, dokáží být velmi akceschopní a kooperativní.

Jsou schopni rychle nalézt společnou řeč a zahájit rychlý tah na branku – když jde o jejich peníze a moc.

Dění kolem voleb a ústavní krize demonstrovalo ochotu poslanců domluvit se. Zdánlivě rozdrobená politická scéna začala pracovat na změně ústavy s úsilím mraveniště. Je tedy zřejmé, že když politici chtějí, tak i umějí. Výmluvy na „neakceschopnost“ sněmovny definitivně padají.

Je tedy načase, aby poslanci začali kromě svých korýtek akceschopně řešit i skutečné problémy. Tím nejpalčivějším jsou pochopitelně veřejné finance. Drtivé většině veřejnosti nijak nevadí, že současný premiér a ministr financí za sebou nemají stranickou mašinérii. Naopak, zaznívají hlasy chvály, že se na nejdůležitější místa ve státě výjimečně dostali schopní lidé. Veřejnosti však vadí – a to velmi – že bez změny zákonů se veřejné výdaje řítí do pekel. Platí to zejména pro tu část veřejnosti, která má určité vzdělání, případně trojciferné IQ.

Je třeba, aby sněmovna akceschopně včlenila do ústavy několik bodů o veřejných financích. Pro inspiraci může sloužit ústava švýcarská. A jestli nějaký špatný právník bude namítat, že „právní kultury“ obou zemí jsou zcela odlišné, pak je třeba zdůraznit, jde o výmluvy, samé výmluvy.

Tvorbě švýcarského federálního rozpočtu je v ústavě věnován jediný stručný, ale vydatný článek:

Článek 126 – Rozpočet
(1)Federace udržuje své výdaje a příjmy dlouhodobě v rovnováze.
(2)Maximální odhadovaný objem celkových rozpočtových výdajů závisí na odhadovaných příjmech při uvážení hospodářské situace.
(3)V případě mimořádné finanční nouze může být maximální objem rozpočtových výdajů podle paragrafu (2) zvýšen. O takovémto zvýšení rozhodne federální parlament na základě většiny hlasů v obou komorách parlamentu bez ohledu na počet přítomných poslanců.
(4)Pokud výdaje státního rozpočtu překročí rozsah stanovený podle paragrafů (2) a (3), nadměrné výdaje musí být kompenzovány během následujících let.
(5)Detaily jsou stanoveny zákonem.

Nad prvním paragrafem se právník může blahosklonně usmát: vždyť jde jen o vágní deklaraci, která není vymahatelná a její dodržování není sankcionováno. Ani z ekonomického hlediska nejde o nic převratného. V zásadě je řeč o „dlouhodobé rovnováze příjmů a výdajů“ připomíná Keynesovu teorii a také není v rozporu s keynesiánskou stimulační politikou.

Ale již druhý paragraf je zajímavější. Švýcarská ústava předepisuje zákonodárcům nejprve vzít v úvahu rozumný odhad příjmů – a teprve potom uvažovat, jak peníze utratit. V zásadě nejde o nic jiného než o selský rozum. Není dobré utrácet peníze, které nemáme. Nelze krájet koláč, který ještě není upečen.

Srovnejme to s českou magií „mandatorních výdajů“. V českém prostředí má slovo „mandatorní“ kouzelnou moc. Znamená nedotknutelnost, tabu, takřka nadpřirozenost. Jakmile je nějaký výdaj kvalifikován jako „mandatorní“, znamená to povznesení do nadpozemských sfér. Podobný význam má mantra „politická neprůchodnost“.

Jakmile politik označí cokoli za „politicky neprůchodné“, znamená to povýšení dané záležitosti do kategorie takřka náboženské, neovlivnitelné pouhými smrtelníky. Ačkoli ve skutečnosti to znamená „přestaňte otravovat, nebudu si kvůli tomu pálit prsty.“

Švýcarská ústava samozřejmě pamatuje na možnost krizových situací, kdy je zkrátka nutno vydávat více, než se vybere. Zároveň ale stanovuje povinnost splatit nadměrné výdaje „do několika let“. České zákony naproti tomu řeší jen otázku „mandatorních“ nároků. Starosti s financováním těchto nároků jsou vždy a bez výjimky mimo blahosklonně povýšenou pozornost českých právníků.

Stav českých veřejných financí hovoří jasnou řečí. Je načase, abychom konečně začali od svých politiků vyžadovat elementární zodpovědnost. Když se jakýkoli politik začne ohánět frázemi jako „mandatorní výdaje“ či „politická neprůchodnost“, měl by být bez milosti vybučen, ať patří k jakékoli straně. Lidé by se neměli nechat beztrestně obelhávat. A nyní, když víme, že i ústavu lze urychleně změnit, měli bychom požadovat, aby ústava obsahovala princip odvození veřejných výdajů od výše příjmů. Nikoli naopak, jak je tomu doposud.

Mimochodem, nic není dokonalé. Ani Švýcarsko není bez dluhů. Centrální vláda dlužila ke konci roku 2008 téměř 23 procent HDP, kantonální a municipální vlády rovněž dluží dost. Ale stále je to méně než obrovské dluhy sousedních zemí, zejména Itálie. Ani ústavně zakotvený vyrovnaný rozpočet není magickou formulí na finanční stabilitu. Je však alespoň překážkou pro bezohledné finanční populisty.

článek vyšel v Lidových novinách...

... a na okraj opět opakuji: nevolte ty lumpy.