Řecký stát se postupně blíží k finanční katastrofě.

Již začátkem roku 2009 hrozila státu platební neschopnost – tehdy se však řeckému ministerstvu financí podařilo umístit na finančních trzích velkou emisi dluhopisů. Ta načas zalepila největší díry v hospodaření.

Jenomže splácet dluhy dalším dluhem není rozumná strategie pro nikoho, kdo má více výdajů než příjmů. A v tomto směru je Řecko odstrašujícím příkladem. Řečtí voliči vždy rádi naslouchali slibům politiků, kteří slibovali modré z nebe a sociální stát pro každého. Výsledky se dostavují.

Ještě v roce 1977, dva roky po obnovení demokracie, činil řecký státní dluh jen 18 procent hrubého domácího produktu. V roce 1987 to již bylo 53 % HDP. V roce 1993 112 % HDP. A prognóza Evropské komise na rok 2011 hovoří o 135 procentech HDP, pokud Řecko nepůjde do sebe a nezačne tvrdě šetřit.

Takovouto zátěž již stát, který si zkazil pověst vylhanými statistikami, nemůže unést. Ještě začátkem roku 2009 pokládali investoři řecké dluhopisy za téměř stejně dobré jako německé. Nyní se řecké dluhopisy obchodují se znatelnou slevou kvůli ztrátě důvěry. Investoři požadují u řeckých dluhopisů výnos o 2,7 procentního bodu vyšší než u německých. To je zřetelný rozdíl, který navíc rychle roste. A za pár let – či možná jen měsíců – se přestanou obchodovat vůbec. Nebude zájem.

Kromě katastrofálního stavu veřejných financí se Řecko potýká i s eurem. Vyskytují se názory, že euro znamená pro Řecko stabilitu. Stěží si lze představit naivnější názor. Euro v první řadě pomohlo nafouknout v řecké ekonomice úvěrovou bublinu, která vytvářela zdání prosperity. V září 2008, kdy propukla akutní fáze finanční krize, mělo za sebou Řecko nárůst bankovních úvěrů o celkem 112 procent za předchozích pět let. Taková „darda“ znamená rychlý růst, ale jen do té doby, než zdroje vyschnou.

To se stalo na podzim 2008. Bublina nafouknutá eurem splaskla a nemožnost devalvovat měnu zapůsobila jako zaváží na krku. Řecká ekonomika ztratila konkurenceschopnost. Turecká lira naproti tomu během krizového roku 2008 oslabila o dvacet procent, což pomohlo tamnímu exportu i turistice.

Následky rozhazovačné sociální politiky, úvěrové bubliny a nemožnosti devalvovat měnu představují kombinaci, která může být pro řeckou finanční stabilitu fatální. Co se stane v případě „kreditní události“, jak zní eufemistický termín pro platební neschopnost?
Nikdo neví. S touto variantou nikdo ze zakladatelů eurozóny nepočítal. Všichni optimisticky předpokládali, že všechny členské státy budou dodržovat disciplínu – a také věřili, že euro přinese éru stability namísto největší recese v Evropě od počátku 30. let.

Nikdo tedy nemá recept, co dělat. Dlouho se mlčky předpokládalo, že řecký dluh solidárně zaplatí Němci. Německý smysl pro solidaritu však má také svoje meze, což není divu. Zejména, když jde o solidaritu se státem, který systematicky lhal a i do eurozóny se dostal podvodem.

Stále však existuje naděje. Do Řecka přicestovala 12. ledna 2010 mise expertů Mezinárodního měnového fondu. Jde o „krotitele dluhů“, kteří dávají do pořádku finance rozvojových zemí. Je šance, že při volbě mezi přísnou dietou a bankrotem si řecký stát vybere menší zlo.

psáno pro deník E-15

Zde je riziková přirážka řeckých dluhopisů vůči německým. Vidíme, že od loňského října se situace dramatizuje:


Takto tedy vypadá "seismografický záznam" počátku možného konce eurozóny - a zároveň konec modelu evropského sociálního státu ve stylu posledních třiceti let. Euro se prostě neosvědčuje, jelikož eurozóna není optimální měnová oblast. Sociální stát se prostě hroutí, protože nelze soustavně utrácet více, než kolik činí příjmy.

Řecku nakonec možná pomůže Německo. Kdo ale pomůže Německu, až bude za nějakých dvacet let samo v podobné situaci?

Mimochodem, nemám nic proti Řecku ani Německu. Žádná "Schadenfreude". Jenom si kladu otázky, jak to ve zdraví přežít s co možná nejmenšími finančními ztrátami.