Tak arogantně se někteří lidé vyjadřovali, když českým a moravským předjařím otřásla výzva lékařských odborářů k ráznému boji za zvýšení finančních a jiných podmínek v oboru. Neomalení kritici výzvy „Děkujeme, odcházíme“ se tím do jisté míry vraceli k prapůvodnímu znění hesla o dících a odchodech, kterak zaznělo v roce 1999. Tehdy se část občanské společnosti rozvzpomněla na demokratizační poselství takzvané sametové revoluce, právě slavící desáté výročí. Někteří její protagonisté se při oné příležitosti – samozřejmě nad pivem v pohostinství – sešli a dali dohromady výzvu osobám typu Václava Klause či Miloše Zemana. Ať se dotyční pánové ztratí, protože kazí vzduch.
Mluvilo se o neonormalizaci a sprosté partokracii, s níž je třeba něco dělat. Akce to však byla spontánní, nepromyšlená, špatně zorganizovaná a nelibost statisíců lidí nad vývojem České republiky nakonec nedošla smysluplného využití.
Dnes, po víc než dvaceti letech od Listopadu, je na tom česká společnost tak špatně, že zase upadá do letargie, u tekutého chleba v hospodě už výhradně planě nadává, do ulic při nespokojenosti nevychází a příležitostně slepě spoléhá na vznik nových stran. Populistických útvarů slibujících místa na kandidátkách dosud jinde odmítaným tvářím. Lidu obecnému zase kladivo na veškerý neřád v korupcí a skandály prolezlém veřejném životě.
Základem takové atmosféry bývá až nepochopitelně vysoká míra naivity a sobectví. Přestože základ světové hospodářské krize vzešel z kroků nejbohatších zájmových skupin, obtížné hospodářské situace se (netoliko) v České republice úspěšně chopila pravicová agitace, aby na voliče zaútočila „řeckou lží“. Tupé fráze o potřebě šetřit obyčejnými úředními škrty, samozřejmě hlavně na těch nejchudších a nejbezbrannějších, se u mnoha řadových občanů uchytila. Vznikla představa, že nemajetní způsobili úpadek ekonomiky, levice zadlužuje stát a odbory jsou banda nemakačenků. Neschopnost myslet ve větších celcích slaví bohužel doteď bakchanálie, což dokazuje až ostudně malá účast na protivládních demonstracích.
Je tomu bohužel tak, přestože kabinet Petra Nečase jedná de facto neprofesionálně a na krku mu visí celý růženec hříchů a hříšků korupční, odposlechové nebo obdobné povahy. Na množství nespokojených ale nutně nezáleží, nýbrž na jakosti jejich vlivu. Dobře si to uvědomil Lékařský odborový klub (LOK), partnerská organizace Lekárského odborového združenia, jež teď na Slovensku vyvolalo zavedení mimořádného stavu jakýmsi „sesterským“ projektem „Ďakujeme, odchádzame“.
Čeští vládní představitelé, za něž jednal ministr zdravotnictví Leoš Heger, si navzdory obvyklé přehlíživosti zájmů profesních skupin nedovolili úplně ignorovat plán na exodus lékařů do západní ciziny. Zubatá si prostě nevybírá a úcta k doktorům medicíny, na rozdíl od poslanců parlamentu, stojí na samém vrcholu žebříčků společenské prestiže. Klíčovým rovněž bylo, že stávající kabinet teprve začínal, zatímco parta kolem Radičové odchází. Navíc zřejmě bez díků, tudíž se může dovolit tvrdší jednání vůči „rebelantům“.
Tady by se s trochou dobré vůle našla zase inspirace v opačném směru, protože od začátku patrné taktizování českých ministrů konečně získává zřetelné, agresivnější obrysy. Bratislavě vysílají na pomoc „ranhojiče“ v uniformách a kvůli „úsporám ve veřejných rozpočtech“ to ani s dorovnáváním platových tarifů českým lékařům nebude dvakrát horké. A kdyby náhodou v reakci zaznělo jejich další vyhrožování exitem, dosud spíše malá chuť lidí nadávat do vyděračů, teroristů nebo třeba rudého póvlu v bílých pláštích by jistojistě nabrala na síle. Jako kanál, proud stále rostoucí nenávisti.
Článek vyšel minulý týden ve slovenském deníku Pravda
Zdůrazňuje se, že v zemi na Nilu probíhá svobodné volební hlasování vůbec poprvé. Prý ponejprve za 7000 roků, od faraónů – živých bohů. Obdobně velká slova vyšla alespoň z úst amerického senátora, jenž náleží mezi nóbl zahraniční pozorovatele voleb. Ale i ten, kdo nechová v lásce nadnesené popisy demokratizace Orientu, musí uznat, že Egypt zažívá mimořádné časy. Těžko jedině říct to podstatné: jak dlouho potrvají, kam se politická (r)evoluce stáčí. Hlavně proto, že uznání vůle kmánů má v nejlidnatější arabské zemi (nebo odpovídajícím civilizačním prostředí vůbec) nicotnou tradici.
Předpolím krvavé a průběhem poměrně zmatené, jenže přetrvávajícím nadšením určované hlasování umožňují de facto staré struktury. Junta, vojenské kruhy, o něž se opíral už „politický nebožtík“ Mubarak. V Sovětském svazu militárně vzdělaný, následně proamerický autokrat, jenž organizoval divadlo voleb a dnes je ukazován jako zvíře v kleci cirkusu.
Co s volbami samotnými? Zvažovalo se jejich odložení, což je samo o sobě mezinárodní politicum a jejich přesahy jsou i budou značné. Když by v nich s přehledem nezvítězila Strana svobody a spravedlnosti (partaj založená Muslimskými bratry), stalo by se vlastně provokativně evidentním, že armáda zasáhla za plentou. Desetiletí pronásledovaný politický proud, vzniklý za časů naší první republiky, totiž sklízí plody ze žírného pole odporu k předchozí diktatuře. Nadto teď obdobné formace bodují v jiných zemích severní Afriky s „prodlouženým“ jarem.
Agitační symbol kandidátů Muslimských bratří, váhy, způsobují lidové nadšení. Ale dělají také starosti. Především Státu Izrael, obezřetně vyčkávajícímu a plaše vstřícnému, našlapujícímu mezi vejci. Poněvadž oprávněně znejistělému v konkrétních, ale nanejvýš pravděpodobných dopadech egyptského (po)volebního vývoje pro Palestinu, kde bylo po letech vnitropolitických sporů či ozbrojených bojů konečně ohlášeno volební klání. Když přihlédneme k občanské válce v Sýrii nebo k oslabení USA v širším regionu, jsou malicherností náznaky, že egyptské volby by přísné demokratické standardy snášely jen obtížně.
Tato glosa vyšla v deníku E15