„Kam jsme to dobudovali, všichni víme…“ zní věta z posledního dílu úspěšné Troškovy komediální trilogie „Slunce, seno…“ Vztahuje se sice k obtížnému dědictví československé cesty reálného socialismu, kterak se zřízení říkalo, ale bez obtíží ji lze přenést na polistopadové budování demokracie.

Uplynulo přes dvacet let a lid opět dává najevo svůj odpor vůči poměrům. Nadává. Leckdo hořekuje, že „za komunistů to bylo lepší, nebo stejné“. V řadě ohledů byly poměry prokazatelně horší než teď, i když to asi není ten správný názor. Po léta jsme byli a dodnes jsme masírováni propagandou, jak vlastně všechno bylo nesnesitelné. A kdo byl proti, byl tím pádem obdivuhodný.

Smysl je jasný – třebas šermování pojmem totalita, které záměrně směšuje tak rozdílná období jako počátek 50. let, druhou polovinu let šedesátých, eventuelně rozpačitou československou perestrojku, pomáhá legitimizovat stávající stav. Bez ohledu na jeho úroveň a tendence. Ty jsou dnes (velikou) většinou obyvatel viděny nepříznivě. Natolik, že poněkud povolil tradiční zdejší konformismus s režimem. Mluví se o alternativách k nekvalitní vládní politice, o demonstracích a stávkách. Změně.

Pokud opět nepřeváží pro Čechy historicky častá „radost“ z planého remcání, mohla by se u nás konečně začít utvářet občanská společnost v rozsahu, co by nebyl menší než malý. A oslabovaly se tím pádem vlastnosti pěstované jak například normalizační KSČ, tak třeba Václavem Klausem. Věrozvěstem liberalismu, jenž ostatně do komunistické strany svého času nevstoupil proto, poněvadž ho nevzali.

Jistá změna společenské atmosféry, v níž se jednou za čas volí a jinak drží ústa a krok, je už zcela nezbytná. Leccos naznačila nedávná demonstrace na Václavském náměstí, největší protivládní akce od „Sametu“. Lidé zřejmě konečně pochopili, že se musí brát za svá práva a nenechat se zastrašovat praktikami panující partokracie.

Momentálně do její ideologické výzbroje náleží nesmyslné výkřiky o politizovanosti odborů (na západ od ČR bývají odbory nesrovnatelně radikálnější), dále metoda rozbitého gramofonu srovnávající zcela odlišné Řecko s Českou republikou, či konečně odumírající strašení návratem komunistů do vlády. Podobného žvástu se dnes odvažuje už jedině zdiskreditovaný Radek John. Vždyť to byl stávající kabinet, kdo přes bolševicky rázné výzvy zastydlých antistalinistů nedokázal nic než konstatovat, že KSČM dlouhodobě postupuje v souladu se zákonem.

Křeči nyní trochu beztvaré koalice se sněmovní důvěrou a podporou kléru poslali „poslední varování“ lékařské odbory. Právem se cítí podvedeny nesplněním ministerských slibů o zvýšení platů a varují před opakováním akce Děkujeme, odcházíme. Vzápětí, pár dní před Svátkem práce, byla předběžně vyhlášena také stávka generální. To je poměrně silná káva a nečekat, že se to vláda Petra Nečase nebo Alexandra „ProMoPro“ Vondry nepokusí „unii“ českých nespokojenců osladit, by značila naivitu. Nejspíš opět uplatní taktiku „rozděl a panuj“ čili méně vznešeně řečeno: rozeštvávání.


Článek zveřejnil Brněnský deník Rovnost