Domácí zabijačka

Prezidentství je v našem koutu Evropy něco extra. Platilo to od Tomáše G. Masaryka přes Klementa Gottwalda a Gustava Husáka až po Václavy Havla a Klause. Porevoluční vývoj máme ztotožňovaný s nimi, i když velkému kusu devadesátých let lépe sluší přídomek „doba kožená a železná“.

Zmíněné duo, spolu s Milošem Zemanem, jenž Hrad bezúspěšně ztékal (a ještě míní ztékat), tvořilo triádu nejviditelnějších osob porevolučního budování demokracie. Ačkoli musím dodat – ve volné návaznosti na kolegyni Vladimíru Dvořákovou –, že zhusta běželo spíše o cynické rozkládání země, než její zvelebování.

Bohužel ne každý je jasnozřivý jako třeba zesnulý filozof Egon Bondy, který už koncem sedmdesátých let upozorňoval signatáře Charty 77, spisovatele Jáchyma Topola, že Havlova motivace je mocenská.

Na jeho zpočátku uctívanou prezidentskou politiku teatrálního, ovšem neprozíravého kýče navázal pragmatický prognostik Klaus. Chlapík z jiného těsta. Nejdřív outsider nepřímé volby, jenž obratně využil rozkolu v sociální demokracii a již za onoho času přežitého ghetta komunistů. Vítr do plachet chytá z hodně jiných světových stran. Oproti specifické servilní otevřenosti svého předchůdce staví národovecky laděnou zabejčenost. Ve druhém funkčním období ještě zesílil svolávání na barikády proti „vnitřním i vnějším“ nepřátelům země české. V ní má zřejmě alter ego, neboť zlehčován cizími europoslanci neváhal bubnovat do boje proti zlehčování republiky. Parlamentní, nikoli prezidentské „planety“.

V zahraničí způsobil dost zlé krve a oproti havlovskému ústavnímu excesu se zatčením republikánského poslance Sládka (po něm již dramatikovo znovuzvolení nebylo problémem) pojal základní zákon ČR s bohorovnou „rezervou“. Je nabíledni, že s veřejným životem nekončí, i když v křesle prvního občana pomalu a jistě ano. Do konce druhého běhu mu zbývá méně než tři sta dní, takže se všichni ptají, komu to hrají. Kdo bude dál.

Má se volit přímo, lide, buď spokojen. Potěš se iluzí, sladkým cumlem, že všeobecně Vyvolený může změnit absurdní nebo nespravedlivé poměry. Zaštítit prostého občánka. Nastupující normalizaci se ostatně také čelilo „stoickým“ útěkem k chataření a chalupaření či vírou v dobrého soudruha prezidenta Svobodu.

Ve výzkumech veřejného mínění prozatím kralují pánové Fischer a Švejnar, v podstatě bezbarví odborníci na ekonomiku. Muži bez vlastností. V závěsu za nimi vyčuhuje robustní Zemanova osobnost, aktuálně podpořená Klausem. Na ní se prý chtěli komunisté domluvit s ČSSD. Dosud zčásti řízenou pohrobky (smluvně-opoziční) minulosti. Jedinci ochotnými zapomenout na expředsedovu zlovolnou mstivost, která krom jiného zrodila pro pravici výhodnou Stranu práv občanů – Zemanovce (SPOZ).

Zhrzený důchodce z Vysočiny přitahuje podobné typy. Za jeho kandidaturu se otevřeně přimlouvala brněnská organizace socdemokracie, kam patří Zdeněk Koudelka, krátce předtím Senátem odmítnutý uchazeč o místo ústavního soudce.

Rathova aféra urychlila rozhodnutí situace ve prospěch Jiřího Dienstbiera. Jenže milovník becherovky a domácích zabijaček bude tak jako tak pro Českou stranu sociálně demokratickou těžko stravitelným soustem. Břichabolem. Bude to pravděpodobně další „domácí zabijačka“ na místní levicové scéně.


V krácené podobě vyšlo 29. května v Brněnském deníku Rovnost

Věrozvěstové

To bylo tak: můj dobrý kamarád z Brna měl v Praze školení a tak jsme se umluvili, že během něj prohodíme pár vět. Stalo se, ovšem očekávání bylo dalece překonáno. Získal jsem pamětihodnou zkušenost.

Akce, kam jsem přišel, se odehrávala v největším sále nóbl hotelu. Pro mne štěpným jádrem setkání stovek povětšinou mladých lidí byla jakási rekapitulace síťově a zčásti i po síti fungujícího prodeje rozličného spotřebního zboží.

Seance v sobě měla něco náboženského. Orgie předvádění takřka nadosobních byznysových vzorů se táhly několikahodinovým kurzem jako červená nit. V centru byl ideál mnohojediného úspěšného člověka a k němu vzhlížel zástup jeho embryonálních stádií.

Z dost vyvýšeného pódia hovořili jedinci, kteří snad vyskočili ze žurnálů o mladých, úspěšných a perspektivních. Přinejmenším tedy navenek. Tihle Cyrila a Metoděje válcující věrozvěstové s nepřestajnými úsměvy a lesklými vlasy oslavovali své údajně úspěchy v podnikání. S hranou nonšalancí vyzývali k napodobení sebe sama, ač konkrétní cesty k prospěchu zůstávaly přirozeně obchodním tajemstvím.

Tyhle živoucí ikony především deklamovaly výzvy k nezbytné změně myšlení zúčastněných. O tom, že jde o maličkost podřízenou vůli. Z flegmatika se prý může stát pro obchod vhodnější sangvinik v několika měsících. Zkrátka snadno a rychle. Před použitím zatřepat.

Rádobyvzdělávacích nehorázností postupně přibývalo. Psychologové, snad i exministr školství Dobeš, by nejspíše dost zírali. Z reproduktorů se linuly hlasité věty typu: „Vzhlížel jsem k němu, protože ON teprve začínal a už vydělával 40 tisíc měsíčně.“ Ano, ano, tak se přece pozná hodnota člověka v kapitalismu, jak jsem se dočetl v dnes ostouzené sovětské knize "Neználek na Měsíci".

Informace prostředkovalo neuvěřitelné množství samoúčelných amerikanismů. Nadrcený trhovecký katechismus, rychlodabing zámořských příruček o tom, jak „Získat první milion“. Vybavil jsem si, že právě tenhle žánr byl oblíbenou četbou Stanislava Grosse. Ano, onoho nevzdělaného absolventa Karlovy univerzity, o níž dotyčný politik netušil, kdy vznikla. Ano, téhož majitele realit na Floridě a druhdy nejmladšího premiéra. Neblahé paměti.

Představení nicméně pokračovalo. Inu – „show must go on“. Mně se již zajídalo, i když jsem musil uznat, že od dob „Herbalajf“ prezentací byl u nás učiněn notný krok vpřed. Ovšem kam…?

Dav byl jako hypnotizovaný. Poslouchal nesmyslné fráze, na povel tleskal těm, kteří byli za famfár vyhlašováni nejúspěšnějšími, smál se na těch správných místech. Na stěnu mu promítali pokroutky. Lákavá místa světa, kam si aspoň krapet schopní podnikatelé mohou snadno zajet. A to díky kapitálem spřízněné cestovce. Sesterské nakladatelství tam zase ústy předáků téhle velké „rodiny“ nabízelo publikace, jež jsou zaručeným zdrojem úspěchu.

Bylo to laciné a směšné, ovšem mnoha lidem ve vydýchaném sále to nevadilo. Někteří, zdálo se, berou manipulační šaškárnu s nadhledem. Převažovali však občané natěšení na evangelium individuálního zbohatnutí. Hltali každé slovo, zraky jim žhnuly, nebáli se slepě věřit a kritika jim dělala vrásky.

Otázky se mi v hlavě jen rojily. Nakolik se po odchodu z dobře objednaného hotelu vzpamatují, nakolik jsou zoufalí z ekonomické situace či ovlivnění atmosférou společnosti, kde jsou peníze až na prvním místě. Nakolik vědí, že zdroje jsou omezené a pohádky o zbohatnutí pomohou jen hrstce. Nakolik…

Co čert nechtěl, když jsem se s těžkou hlavou bral domů, na pražském Andělu mi zastoupil cestu neznámý. Další apoštol úspěchu! Nabízel mi účast v konkurenčním, leč principem stejném podniku. Teď jsem byl u vytržení sám, copak to nikdy neskončí?

Bylo mi sděleno, že když jsem učitel, tak to bude dobré, jelikož prý tím pádem umím přesvědčovat. „Nadháněč“ pochopitelně tlačil, abych se rozhodl na místě a hned se mu zavázal ke spolupráci. Nakonec s těžkým srdcem a útrpným výrazem božího člověka prohlásil, ať si tedy všechno v klidu promyslím. Což jsem, jak doufám, splnil.


Psáno pro Rádio Česko

Kudy chodil, tudy krad´?

Rath je sociální demokrat. Hejtman největšího samosprávného celku ČR, Středočeského kraje. Dále zastává post poslance, je to politický talent a čert z pekla ví, co ještě. Všechno víceméně platilo ještě před třemi dny, ale teď již vlastně ne. S básníkem Poem řečeno: „Nikdy víc.“

Tedy potud, pokud by se obratný řečník i diskutér, MUDr. David Rath, nedokázal obhájit ve šlamastice, do níž spadl. Šlamastika, kvůli které si najal jednoho z nejznámějších advokátů v zemi, je hodně slabé slovo. V rukách mu vybuchla úplatková bomba. Jednoho z nejviditelnějších, ale i nejméně oblíbených levicových politiků zadržela policie při přebírání „bakšiše“. V řádech milionů korun. Věc se má týkat evropských prostředků, tudíž kauza dostala „do vínku“ mezinárodní přesah a rétorika trochu připomíná minulost s „poškozováním zemí socialistického tábora“.

Poselství sdělovacích prostředků zní (jak jinak) tak, jako kdyby ani jiné téma neexistovalo. Inu, když nikde na planetě neřádí tsunami, dostává se nám alespoň přívalu podstatných, méně podstatných, anebo úplně podružných zpráv o kauze i hlavním protagonistovi. Víme proto ledacos ze života internisty Ratha. Včetně tak interních, ale pro rozezlený dav šťavnatých údajů, že dotyčný žije se dvěma partnerkami a s oběma má potomky.

Kolem jeho údajného korupčního jednání se vzedmula vlna rozličných spekulací s propastně odlišnými úrovněmi logiky i věrohodnosti. Každý nechť si zařadí, kam náleží oficiální vysvětlení už obžalovaného veřejného činitele, že (ne)darovanou krabici od vín, kde měly být bankovky, považoval za plnou ušlechtilých alkoholů... Pozornost si vysloužily také ty údaje sdělovacích prostředků, co jakoby pocházejí z podřadných špionážních románů: viz třicet dalších milionů pod podlahou jeho domu, zabavená útočná puška vzor 58 a tak podobně.

Těžko nechápat, že v tragikomickém mišmaši, kde sázkové kanceláře vypisují kurzy na míru prohnilosti teď již bývalého člena ČSSD, nalezne každý, co je jeho srdci (či rozumu) nejbližší. Co hrdlo ráčí.

Někteří upozorňují na informační rozpory. A to ve vazbě na fakt, že místo ministra vnitra zastává v podstatě za odměnu jmenovaný Jan Kubice. Znevěrohodněný takzvanou „Kubiceho zprávou“, pseudopolicejním materiálem, jež před šesti lety vychýlil těsně předvolební preference k pravicové ODS. Což mu nikdy nezapomněl expremiér Paroubek, kdysi páně Rathův stranický patron.

Lidové hlasování může stát v pozadí i tentokrát. Za dveřmi letních prázdnin přešlapují volby do třetiny Senátu, kde má nejsilnější opoziční partaj převahu. Ovšem hlavně s nimi spřažené obsazování krajských zastupitelstev. Levice před čtyřmi lety zvítězila ve všech čtrnácti regionech, přičemž předtím nedominovala v jediném.

Některé lidi, včetně komentátorů, kteří nemají v lásce agresivního politického turistu Davida Ratha (v devadesátých, krajně úplatkářských letech člena Klausovy ODS), zarazila i razance orgánů činných v trestním řízení. Na její absenci upozorňují u jiných, srovnatelných případů stávající pravicové koalice. Jinak úplného rezervoáru pochybností o (morální) úrovni politických elit. Další pozorovatelé zase soudí, že arestování veřejností i spolustraníky málo oblíbeného veřejného činitele proběhlo po právu. S tím, že údajně předchozí půlroční vyšetřování muselo být známo a nikdo dotyčného nevaroval. Protože v sociální demokracii probíhá boj mezi různými (ideologickými) křídly.

I když to teď spíše vypadá, že o počátek volební kampaně nejde, nejvíce profituje Nečasova vláda. Podle některých náznaků enormně „napakovaný“ ministr financí Miroslav Kalousek moralizuje, hrozí se penězovodů do soupeřovy partajní pokladny. V podstatě jakoby odkazoval na prvorepublikové rýmování: „Kudy chodil, tudy krad´– sociální demokrat“. Ví přesně, co říká. Právě bylo oznámeno, že česká ekonomika „nečekaně“ opět chřadne.


V krácené podobě vyšlo ve slovenském deníku Pravda

Císař, Soudruh, Pán

Prezidentské volby jsou v České republice diskutovány do té míry, až to vypadá, že nastanou nanejvýš příští týden. Konat se přitom mají následující kalendářní rok. Rozsáhlá, občas krapet jalová diskuze kromě jiného naznačuje, že výběr Klausova nástupce znamená pro zdejšího občana hodně.

Příčin je několik, propletených jako pomlázka. Našinec si jednak vždy (snad s výjimkou Antonína Novotného) liboval v úctě k hlavě státu. Ať už to byl císař František Josef I. alias "Starý Procházka", „tatíček“ TGM, „první dělnický prezident“ Gottwald, anebo jediný československý i český prezident v jedné osobě, Havel.

Dále je v tom něco paternalistického a maloměšťáckého, že se stále – zvláště v obtížných poměrech – projektujeme do vůdčích kroků prvního z nás. Pro žádnou partaj není tudíž k zahození, má-li na Hradě „svého“ člověka. Nyní tím spíše, jelikož půjde o populisticky stanovenou premiéru hlavy státu „všech“. Prezidenta vybraného všelidovou volbou, na niž bude jistojistě rád a často odkazovat.

Ač výzkumy veřejného mínění vyznívají, že obyvatelstvo upřednostňuje nestranického kandidáta, což nepřímo potvrzuje také rezonanci dětinské vize o nadstranickém prezidentovi, bez přičinění vlivných partají to nepůjde.

Pošramocenou pověst si chce napravit zejména ČSSD, jež vlastního uchazeče dosud neprosadila a Václav Klaus jí natropil plno škod. Přitom zdaleka ne tolik, kolik se povedlo jeho „siamskému dvojčeti“, Miloši Zemanovi; puzenému k politickému „kanibalismu“ vlastním nezvolením do téže funkce r. 2003.

Sázka Lidového domu na Jana Švejnara byla zmýlenou od začátku. Už minule, při nepřímé volbě, a to veřejnosti není příliš známo, učinil profesor ze Chicaga jistou zákulisní chybu a umožnil druhé funkční období svého soupeře. Vycouváním z druhé kandidatury dostal sociální demokraty do nechtěné minulosti.

Zbývá zatím senátor Dienstbier, který se však radikálním jednáním odcizuje vlastní partaji. Prostor pro další opakování neprofesionálních výsledků je tudíž doširoka otevřen.


Krácený text zveřejnil deník E15

Více »

Na kraji propasti

Pokud by vám někdo tvrdil, že je český veřejný život přehledný, nevěřte mu ani ň. Potácí se ve zmatcích, co rozsahem překonaly obvyklé politikaření. Pravidelné, skoro nepřestajné žabomyší války postoupily o krok dál. A nejspíš máme našlápnuto k dalšímu kroku. Klíčové je, že Česká republika stojí na kraji propasti politické kultury.

Potomek Praotce Čecha bývá popisován jako klidná nátura, s níž lze vcelku bezproblémově „orat“, leč i tohle má své meze. Už dlouho to tak naneštěstí nevypadalo, ovšem na změnu odkazuje nedávná, organizátory dobře zvládnutá demonstrace na pražském Václavském náměstí. Sešlo se až 100 000 lidí. Nejvíce od československého převratu před třiadvaceti lety.

Za vyvoláním neklidu, jasně patrného také z věrohodných výzkumů veřejného mínění anebo rozprav na internetu, stojí hlavně vláda Petra Nečase. Chtěl jsem napsat stávající vládní koalice, jenže to by bylo zavádějící. Nespokojenost lidu umocňuje, že panující oligarchie není ani pořádnou vládou, ani koalicí.

Před dvěma roky vyhrála volby do hlavní, dolní komory parlamentu sociální demokracie, ale neshromáždila – podobně jako takřka paralelně sesterský Smer – kabinetní většinu. Jelikož jí dvě ad hoc vybudované partaje odebraly část levicových voličů a jedna z nich pak mávnutím „kouzelného proutku“ vstoupila do vlády s výbušným pravicovým nábojem.

Šlo o Věci veřejné (VV), podnikatelský nápad velikášského i vrtošivého milionáře Víta Bárty. Na něj už přitom oba koaliční partneři „vařili vodu“. Na druhý pokus a po roční pauze od prvního, dosáhly Občanská demokratická strana (ODS) a TOP 09 horko těžko úspěchu. Uchopili hrstku poslanců–kariéristů, aby „odlehčili“ do vln nulových preferencí klesajícímu véčkařskému korábu. Nyní směřovanému k další pokleslé hře pro voliče, ke spásnému ostrovu frašky o opoziční pozici VV.

Přeběhlíci za krajně trapných okolností plných kupčení s hlasy získali v pátek nové pseudokoalici parlamentní důvěru. Show must go on! Ta tam je bývalá největší hlasovací mašinérie od vzniku ČR, kterou spříznění novináři vynášeli do neoliberálních nebes. Od teď se budou s každým zákonem počítat duše a žádná z nich nebude mrtvá. Nestálou výměru půdy pro pěstování Nečasova spolku si vychutnají zbytkoví véčkaři a ve svých ambicích zhrzení exposlanci ODS. Václavem Klausem založené strany, rovněž čelící štěpení a v dosavadní pravicové dominanci ohrožované nástupem TOP 09. Stvořené zase ministrem financí Miroslavem Kalouskem, mozkem kabinetu a zajisté nepřekvapivě též partajním zběhem.

Že nastíněným marasmem neobyčejně trpí celé Česko, netřeba zdůrazňovat. Drtivou většinu občanstva vábí siréna předčasného volebního klání. Jedno řádné, do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu, přijde s podzimem. Pravděpodobně dál ztíží chatrné postavení nečasovců, odhodlaných však dát svou kůži co nejdráž.

Zkusíme-li odhadnout délku jejich zbývajícího odporu, vychází nám krom jiného důležitá podmínka. Trefně ji kdysi vystihl jasnozřivý Karel Kryl, když zpíval „farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky“. Zemi valem zadlužující kabinet opakuje mantru o šetření, přičemž chystá takzvané církevní restituce. Jde o kupu miliard z veřejných rozpočtů, tudíž mluvčí katolického kléru neváhá v televizi vystupovat za bezradnou ministryni kultury.

Právně pochybný projekt bude nejspíš dalším tunelem v zemi, odkud se nezměrné majetky vypařily kupónovou privatizací, falešnými výběrovými řízeními nebo nepotrestanými defraudacemi ministrů. Co dodat. Bůh s námi?


Článek vyšel 30. 4. ve slovenském deníku Pravda

Odborům to osladíme

„Kam jsme to dobudovali, všichni víme…“ zní věta z posledního dílu úspěšné Troškovy komediální trilogie „Slunce, seno…“ Vztahuje se sice k obtížnému dědictví československé cesty reálného socialismu, kterak se zřízení říkalo, ale bez obtíží ji lze přenést na polistopadové budování demokracie.

Uplynulo přes dvacet let a lid opět dává najevo svůj odpor vůči poměrům. Nadává. Leckdo hořekuje, že „za komunistů to bylo lepší, nebo stejné“. V řadě ohledů byly poměry prokazatelně horší než teď, i když to asi není ten správný názor. Po léta jsme byli a dodnes jsme masírováni propagandou, jak vlastně všechno bylo nesnesitelné. A kdo byl proti, byl tím pádem obdivuhodný.

Smysl je jasný – třebas šermování pojmem totalita, které záměrně směšuje tak rozdílná období jako počátek 50. let, druhou polovinu let šedesátých, eventuelně rozpačitou československou perestrojku, pomáhá legitimizovat stávající stav. Bez ohledu na jeho úroveň a tendence. Ty jsou dnes (velikou) většinou obyvatel viděny nepříznivě. Natolik, že poněkud povolil tradiční zdejší konformismus s režimem. Mluví se o alternativách k nekvalitní vládní politice, o demonstracích a stávkách. Změně.

Pokud opět nepřeváží pro Čechy historicky častá „radost“ z planého remcání, mohla by se u nás konečně začít utvářet občanská společnost v rozsahu, co by nebyl menší než malý. A oslabovaly se tím pádem vlastnosti pěstované jak například normalizační KSČ, tak třeba Václavem Klausem. Věrozvěstem liberalismu, jenž ostatně do komunistické strany svého času nevstoupil proto, poněvadž ho nevzali.

Jistá změna společenské atmosféry, v níž se jednou za čas volí a jinak drží ústa a krok, je už zcela nezbytná. Leccos naznačila nedávná demonstrace na Václavském náměstí, největší protivládní akce od „Sametu“. Lidé zřejmě konečně pochopili, že se musí brát za svá práva a nenechat se zastrašovat praktikami panující partokracie.

Momentálně do její ideologické výzbroje náleží nesmyslné výkřiky o politizovanosti odborů (na západ od ČR bývají odbory nesrovnatelně radikálnější), dále metoda rozbitého gramofonu srovnávající zcela odlišné Řecko s Českou republikou, či konečně odumírající strašení návratem komunistů do vlády. Podobného žvástu se dnes odvažuje už jedině zdiskreditovaný Radek John. Vždyť to byl stávající kabinet, kdo přes bolševicky rázné výzvy zastydlých antistalinistů nedokázal nic než konstatovat, že KSČM dlouhodobě postupuje v souladu se zákonem.

Křeči nyní trochu beztvaré koalice se sněmovní důvěrou a podporou kléru poslali „poslední varování“ lékařské odbory. Právem se cítí podvedeny nesplněním ministerských slibů o zvýšení platů a varují před opakováním akce Děkujeme, odcházíme. Vzápětí, pár dní před Svátkem práce, byla předběžně vyhlášena také stávka generální. To je poměrně silná káva a nečekat, že se to vláda Petra Nečase nebo Alexandra „ProMoPro“ Vondry nepokusí „unii“ českých nespokojenců osladit, by značila naivitu. Nejspíš opět uplatní taktiku „rozděl a panuj“ čili méně vznešeně řečeno: rozeštvávání.


Článek zveřejnil Brněnský deník Rovnost