Pavel Kopecký

26. 12.

Od valchařů pod stromeček

Pavel Kopecký Přečteno 3581 krát

Ve svém posledním článku jsem naznačoval, že od Karolíny Peakeové, stážistky na MO ČR, nečekám žádné zázraky. Maximálně černou magii. Ovšem LIDEM velicí persona (z latiny – osoba, či rovněž maska) stočlenné partaje se stala něčím víc. Nestala se totiž ničím. Toliko žinantní exkurzí do vedení branného resortu.

Na stránkách dějin čteme o stodenním císařství Napoleona Bonaparta (vzoru záhy „sestřeleného“ Víta Bárty) nebo sedmnáctidenním pobytu Heleny Třeštíkové „na kultuře“. Svévolně skončeném, když profesorka filmového umění zjistila, že samostatně rozhodovat nemůže a dané obsazení rolí je staré dobré divadlo.

Paní Karolína převálcovala všechny, i malého Korsičana, osmidenním ministerstvím. Ministrovala už při několika černých mších a pravděpodobně si dost věřila také pro teď. Nenajedenost, nedostatek schopností, „americké“ sebevědomí a spěch nemívají světlé zítřky. Pročež se v báječný trapas změnilo první i poslední setkání paní Peakeové s výběrem Generálního štábu AČR. V den jejího obratem podepsaného odvolání. Generálporučík Petr Pavel (jmenovaný letos na Petra a Pavla) pronesl při onom potlachu v podstatě „náhodných známých“ různorodě interpretovatelný projev, jímž prokázal své diplomatické nadání…

Pokud by místopředsedkyně vlády po slovech o další mnichovské zradě přeci stáhla své věrné z kabinetu k 10. lednu 2013 (proč tak pozdě?), naskýtá se pokračování války jinými prostředky. Obchodem za každé jednotlivé hlasování někdejší ódéesačky, nečekaně obratné v kupčení nemovitostmi. Konstelaci zájmových magnetismů, černých děr na peníze, politických hvězd či bláznivých komet, tuhle skořápkářskou hru z Císařova pekaře a Pekařova císaře může rovněž v pohodě rozšířit i trocha pohybových her s „malým Dobešem“. A jeho zpola vybájeným Hnutím pro sport.

Ohyzdný koaliční samohyb pravděpodobně vydrží na cestě, ačkoli tempo zvolní. Kouzelně laxní a silácky nadávající národ zůstane sedět s lahví piva u obrazovky, aby věci své nenechal k sobě se navrátit. Zůstane napospas kabinetu, jehož ubohost je dalším rekordem doby. Poznamenané systematickým odváděním pozornosti k nápadně medializované hrstce antidemokraticky smýšlející mládeže. Svolné k „obětem“ jednodenních „hladovek“ a mávání povědomými transparenty.

Vraťme se však ke kauze Peakeová. Co stmelilo územím nikoho rozdělené interesy rozvaděného premiéra a prezidenta?

Odvoláním Vlastimila Picka hrábla mikroministryně (lépe řečeno lidé stojící za ní) do představ Václavu Klausovi, jenž vrátil úder, co zabil dvě mouchy jednou ranou. Exvedoucího vlastní vojenské kanceláře „může“ a ten se mu odvděčuje například hodně pochvalnými sentencemi mezi vojáky. Však už je zpátky na místě. A s kutálkou! Petr Nečas musel protentokrát nepřítele žádat, aby ráčil rozkližovat vratkou kocábku koaličního kabinetu. Protihodnotou dostal hladké hradní prohnání nových zákonů, jež o den předcházely společnému zásahu.

Ambiciózní politička odpochodovala, aby nemohla přesměrovávat odkloněné penězovody, aby zloděj nemohl okrást zloděje. Navíc existují zprávy, že měla zálusk na jisté nepříjemné dokumenty, skrze něž by mohla na politickém poli dále růst a možná i kvést.

Není lehké nebýt zvědav, komu předá předseda vlády otěže „gripenovského“ rezortu. Jaká osobní karta padne naposled v partii prvotřídních valchařů. Omšelých trumfů.

Článek vyšel v deníku Parlamentní listy

18. 12.

Centurionka a ti ostatní

Pavel Kopecký Přečteno 2285 krát

My, Češi, si nemáme nač stěžovat. Nažíváme přece svou nejlepší epochu. Sláva a nehynoucí vděk za to náleží naší až příliš drahé vládě. Holdu hodné již proto, neboť šetrností překonává tu nejlepší hospodyňku z časů Magdaleny Dobromily Rettigové. Šetří totiž, ať to stojí, kolik chce. Ať státní rozpočet, ať průmysl, ať (nemohoucí) občany.

Úctyhodně a bryskně navíc brojí proti systémové korupci, především ve vlastních řadách. Je to pochopitelné. Sestává ze samých charakterních odborníků, kteří vytvářejí skvělý obraz péče o státní organismus dovnitř i navenek.

Prvořadou zásluhu má na tom anglosaská politická kultura premiéra Nečase (přesněji Miroslava Kalouska), jenž může vybírat z přebytku vhodných kádrů.

Ze stejné příčiny není udržitelná nedůvěra vůči Karolíně Peakeové, onehdy prohlašující, že mezi svým zbrojným LIDEM našla hned několik příhodných osob na post ministra dopravy. Velí totiž rotě loupežníků, pardon, (všeho) schopných bojovníků s jediným vysněným cílem. Proplutí kabinetní galeony s nashromážděným zlatem z kolonie do bezpečného přístavu čtyřletého funkčního období.

Proto centurionka Peakeová nikdy nezakalila svou setninu v „palbě“ voleb. Nač taky, proč obětovat elitní jednotku pro malichernost legitimity velení. Stačí, když si s lesknoucíma se očima kněžny Libuše věří na zvládnutí celé Armády ČR. Byť její správu krátce před jmenováním jednoznačně odmítla, stejně jako čistky ve vedení vojska den před jejich uskutečním.

Nejlepšímu polistopadovému kabinetu nevděční soldáti se teď práskají do čela, už když tuto poněkud bezohlednou dámu, jednookého Žižku mezi slepými, vidí. V tom měl z čistě egoistických důvodů pochybující Václav Klaus pravdu. Ano, braši “od fochu“ nevěřícně kroutí hlavou a rekapitulují zásluhy „svých“ ministrů…

Může se to jevit nevěrohodně, leč nejhorší nebyla Vlasta „Greenhorn“ Parkanová, výslovně nemající v oblibě vojáky (!). Pomník trvalejší keramického pancéře si zbudoval (jednoznačně mimopolitický) jasnovidec Antonín Baudyš. Armádě a věcem kolem hrubě nerozuměl, nicméně s gustem střílel. U sebe v ministerské kanceláři si zřídil malou střelnici; koneckonců i ve vládním leteckém speciálu, jehož nádrž byla perforována projektilem…

Další lidovec na postu, Vilém Holáň, byl taktéž převýsostný odborník (ostatně KDU-ČSL se na obraně podepsala maximálně již skrze náměstkování Miroslava Kalouska). Nadto se ještě bál rozhodovat a byl tak dost možná pro funkci optimální – jako bílý kůň…

Zvláště kvůli takovýmhle a dalším loutkám či vychytralcům nemálo lidí ve vojsku s úctou vzpomínalo či vzpomíná na prvního polistopadového „ministra války“, generála Miroslava Vacka. Později poslance za KSČM a autora profesně-vzpomínkových publikací.

Šlo o výsostného profesionála, majícího nárok na svou náročnost, protože neznalost, co neomlouvá, se u něj nevyskytovala. V branných silách byl od mládí, prošel různými školami a funkcemi, jeho příprava na jednání patřila mezi perfektní a vojenskou minulost podřízených znal až do nízkých stupňů velení.

Jenže takových není nikdy nazbyt. Špatně se zapsal rtuťovitý Luboš Dobrovský, který přišel po něm a k nemuž se zajisté sluší dodat, že coby poradce posloužil Alexandru Vondrovi.

Solidní stopu nezanechal například ani nepříliš bystrý, nicméně dostatečně úlisný a uhýbavý Karel Kühnl (toho času velvyslanec České republiky v Chorvatsku). Zpravidla nevyčníval a odpovědnost za podezřelý kontrakt ze samého konce ministerské kariéry házel na svého vysokého úředníka.

O kus lépe je na tom právník Miloslav Výborný (dnes člen Ústavního soudu ČR) a profesní připravenost, omezenou však objektivními možnostmi, nelze upřít Jiřímu Šedivému.

V čele MO ČR se však vyskytovali také někteří programově z mundůru svlečení důstojníci, z nichž zejména jeden, Jaroslav Tvrdík, vzbuzoval nemalé naděje. I když na něj dost členů branných sil v dobrém vzpomíná, zklamal v řadě ohledů. Hodně se mluvilo o jeho úzkých vazbách na Miroslava Kalouska a z megalomanských projektů reforem (například staveb velikých základen po americkém vzoru) nezbylo příliš. Jen mediální šou v televizních archivech a naplnění staršího, vlastně už předlistopadového projektu, tj. zrušení povinné prezenční služby.

O takovém Bartákovi anebo Vondrovi snad lepší ani nemluvit. Oba jsou nejspíš důvodně spojováni s olbřímími korupčními kauzami. A je vskutku vážně interesantní, že na politickou kariéru druhého z nich se případ zřítil, až když dal pokyny rozkrývat kauzy předchozí. Přičemž na předraženost počinu ProMoPra už dávno upozorňovala i jedna veřejně dostupná bakalářská práce z ekonomie. – Tak si znovu říkám, kolik asi skutků proti státu je profesionálně zdokumentováno a porůznu skryto pro Strýčka Příhodu? Třeba pro snadnější obsazování význačných veřejných funkcí.

O společenské atmosféře ve vlasti pak může leccos povědět i malý tragikomický dodatek ke druhému z naposled zmíněných pánů. Dostal krom jiného pedagogické choutky, tudíž má začít externě působit na jisté severočeské katedře. V odborných kruzích tragicky známé jen přihlouplým kádrováním levičáků a poskytováním pozic druho- a třetiřadým zkrachovancům z řad pravicových politiků a učitelů.

Velikou školou pro armádní složky bylo pak minulých dvacet roků. Obecně vzato způsobily jejich úpadek a vytvořily významově široširou, palčivou otázku. Kudy dál?

Komentář vyšel v Parlamentních listech

08. 12.

Prezidentské omalovánky

Pavel Kopecký Přečteno 2109 krát

Prezident má u nás zjevně malé pravomoci, nesrovnatelné s americkou, ruskou, ani s francouzskou hlavou státu. Nicméně jeho vysoký a vysoko nad metropolí umístěný úřad opevňuje bytelná hradba neformálního vlivu. Stimulujícího mimo jiné ke „kreativní práci“ s Ústavou.

Příprava první přímé volby nicméně trpí dětskými nemocemi. Nejzávažnější nákazu rozšířila byrokracie Ministerstva vnitra ČR, které následně nemělo zábrany vehementně obhajovat nikoliv popírání matematiky, ale samotného zdravého rozumu. Snad se pak ke stávající při nepřidají ještě podání k Ústavnímu soudu, protože potom nelze vůbec vyloučit neblahý časový skluz.

Barvitostí slyne i soubor kandidátů. Do prvního kola usilovali projít „sítem víry pravé“ leckteří. Včetně vyškovské kartářky nebo chartisty Petra Cibulky, jenž pléduje za siderické informační kyvadlo „rozkrývající sítě agentů KGB“.

Stávající kandidáti, ať je jich, kolik chce, jsou osobnosti, které využily faktu, že část elit prolomila staré „tabu“ a odřekla se víceméně drobtu ze svých pravomocí. Hodila lidu pověstnou kost, na níž si má vylámat zuby. Hlavně když nebude bouřit proti korupci takového rozsahu, že by ta nemohla existovat bez podpory nejvyšších míst.

Kampaň k premiéře všelidového rozhodování čili hledání „Tatíčka na výšinách“ se pak zjevně stala eldorádem populismu. Zmíním aspoň jeho extrovního zástupce, podnikatele Tomia Okamuru. Ztečí vzal Senát, jen aby si udělal velký volební průzkum a vůbec připravil svou zářnou politickou budoucnost. Jako šikovný trhovec totiž umí vystihnout, co se právě nosí, jaká je „dole“ poptávka.

Plyšové medvídky na cestách nahradil brnkáním na struny falešné iluze o morálně nesehnutém ochraniteli, co za nás jako obvykle všecičko vyřeší. Když se holt neosvědčila Strana zelených či „VeVerky“… Důsledkem toho je pak na moment vypjatý vlastenec a odpůrce Cikánů, chvíli zas obdivovatel (internacionalistických) myšlenek komunismu.

Není prostor věc dále rozebírat. Poměry asi nejvíc na svých webových stránkách trefil Vladimír Franz. Vystavil dva portréty své tváře, jeden barevný, druhý černobílý. Inu, prezidentské omalovánky.

Psáno pro deník E15

05. 12.

Prezidentský šmrnc

Pavel Kopecký Přečteno 2468 krát

Češi, Moravané a Slezané se rozhodli jít cestou, kterou postupuje Ruská federace, Spojené státy či 12 jiných zemí EU. Včetně bratrského Slovenska nebo sousedního Rakouska. (Nejspíš) zkraje příštího roku si desetimilionový národ zvolí přímým výběrem svého prezidenta. Převezme tak pravomoc dvoukomorového parlamentu, jenž „prvního mezi rovnými“ vybíral na společném zasedání.

Všelidová volba stála léta letoucí ve volebních programech řady stran. Někdy v kombinaci s přímou volbou starostů či dalších veřejně důležitých osob. Snad stokrát se záležitost přetřásala v parlamentu, ale léta se nakonec dávalo ve známost, že návrh by prý musel zákonitě přinést posílení ústavní úlohy hlavy státu. Případně jaksi vůbec vadila „nesystémovost“ návrhů. Přeloženo z češtiny do češtiny vítězil chabě skrývaný záměr uchovat významnou pravomoc zákonodárným sborům.

Až poměrně nedávno se podařilo zlomit „kletbu“ nad všelidovou volbou, což majorita občanů přivítala. Existují však obavy, že celá koncepce je problematicky postavená, protože horkou jehlou šitá. Navíc podmalovaná populismem, co prýští z úmyslu odklonit pozornost od vážných problémů státu k hledání „Tatíčka“ na výšinách Hradu.

Uchazeči o pětiletý „byt a stravu“ ve starobylém sídle českých knížat, králů a prezidentů dostali jasné pokyny. Chcete-li projít kontrolním sítem Ministerstva vnitra, obstarejte si buď 20 poslaneckých nebo 10 senátorských podpisů či autogramy nejméně 50 000 kmánů. Jedenáct pretendentů něco z toho dokázalo. Přinejmenším to všichni říkali.

Za sebou tím nechali neúspěšné kolegy: jednu známou právničku, která se touží zviditelňovat při každé příležitosti, též jednoho bývalého šéfa tajné služby, jednu vědmu, jednoho toaletáře, jednoho známého komika a další zájemce.

Bizarní okolnosti dosavadního vývoje obohatily už tak přebohatou pokladnici českých (politických) anekdot. Bleskem rozšířená zpráva „Rádia Jerevan“ praví, že konají-li Češi prezidentské volby, kandiduje Čech, žid, Rakušan, Japonec a Avatar. – Čechem jako poleno by mohl být expremiér Miloš Zeman a židem jeden z jeho následovníků, úřednický předseda vlády Jan Fischer. Rakušanem zas (ač občanství má vlastně švýcarské) stávající ministr zahraničí Schwarzenberg, obyvatelem Země vycházejícího slunce jistý Tomio Okamura (napůl Moravan, napůl Japonec s kořeny rovněž v Koreji). A nakonec Avatarem velmi svérázný zjev – Vladimír Franz.

U něj se na moment zastavím. Dva minulé prezidentské souboje byly „souboji profesorů“. Jediným univerzitním profesorem je tentokrát onen na celém těle zelenomodře potetovaný muž, proto „Avatar“. Jinak doktor práv, výtvarník a pedagog scénické hudby. Zajímavým faktem je i to, že jeho počet podpisů mu účast v prvním kole prezidentského klání zajišťuje s přehledem. Česká naštvanost a smysl pro recesi opět slaví triumf!

Kdo ale vyhraje utkání o prezidentské křeslo, pravděpodobně vyplyne ze střetnutí Fischera se Zemanem. U spoluobčanů oblíbených zejména proto, neboť první byl nevýrazným kariérním úředníkem, který nic moc nezkazil, kdežto Zemanovi bylo hodně zapomenuto za léta údajného politického důchodu. Navíc má smysl pro humor.

Jak vidno, je nač se těšit. K brněnskému Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) doputovaly stížnosti tří kandidátů, kteří vyřazením osob víckrát podepsaných, špatně uvedených, fiktivních, nesvéprávných a cizinců spadly pod zákonou limitu.

Nejspíš není náhodou, že jeden z nich vítězoslavně oznámil stvrzení své podpory jako 1. a druhý že fakticky uplácel taxou dvacet korun českých za sehnanou duši. Spolem se opírají o zjevně neprofesionální postup MV ČR, leč přitom jenom třetí z nich, Jana Bobošíková, má reálnou šanci zůstat správným výpočtem chyb ve hře.

Inkriminované námitky zatím příliš nevadí, záležitost se vyřeší v rámci týdnů zbývajících do otevření volebních místností. Horší případ by nastal s podáním k Ústavnímu soudu, co žádnou lhůtu k jednání nemá. Od NSS je sice vzdálen sotva sto metrů, ale volby by mohl posunout o měsíce. „Rozdělit“ tak křeslo prezidenta mezi premiéra a předsedy obou komor parlamentu. K nepěknému provizóriu.

V krácené verzi a v překladu zveřejnil slovenský deník Pravda

04. 12.

Štít vítězství a prohry

Pavel Kopecký Přečteno 2018 krát

Aristoteles uvádí, že člověk je od přirozenosti tvorem politickým. Můj dobrý kamarád, na lidi citlivý umělec prošlý artovými školami v Brně a Praze, to vždycky ve značném rozsahu popíral. O to víc mne v poslední době dvakrát notně překvapil.

Nejprve s hořkým úsměvem vykládal, jak se přistihl při snaze okoukat „nějaký ten grif“ od „kosmetičky podlahových krytin“. Aby věděl, kterak na to, až jej stávající hospodářská krize (stupňovaná „kalouskoidními koncepty“) vyžene z pozice fotografa.

Napodruhé už to bylo méně legrační. Pracovně se dostkrát setkal s Alexandrem Vondrou, od lidí z bývalého undergroundu pak měl možnost slyšet hodně o jeho jednání za mlada a nakonec se seznámil i s exministrovou politickou dráhou. Ve výsledku jej označil za ctižádostivce bez zábran.

Takže když teď chartista z doby perestrojky odstoupil z vládního postu, šel si kumštýř zcela vážně koupit lahev šampusu. Dělali jsme si z něj legraci, že kdyby dokonce došlo i na soud za kauzu ProMoPro, koupíme mu celou baterii lahví. Klidně celou brigádu.

Nicméně poté, co jsem mu sdělil svou domněnku, že Vondru zaručeně nepotká osud jeho předchůdkyně, „brdské pěnice“ Parkanové (která, myslím, ani odsouzena nebude), zmizel mu úsměv. Pak jsem ještě dodal, proč se o jeho „hvězdu“ vůbec nebojím, načež znovu zesmutněl.

Ale teď už vážněji. Saša Vondra si svou slušnou kariéru v oblasti mezinárodních vztahů a bezpečnosti vybudoval takřka z ničeho. Roku 1984 absolvoval geografii (zakončenou prací Geomorfologie vlhošťské části Polomených hor), poté manažoval undergroundovou kapelu Národní třída, případně dělal kustoda v Náprstkově muzeu. Nicméně díky blízkému vztahu k záhy uctívanému Havlovi mu ve velmi mladém věku začalo „svítat na Západě“.

Také k tomu mohly přispět i další věci. V některých vskutku informovaných kruzích se třeba od začátku běžně tvrdilo a dodnes tvrdí, ovšem samozřejmě nezveřejňuje, že jeho vztahy s jistými představiteli zahraničních zájmů USA nabyly už před Listopadem nadstandardních podob.

Ať je to, jak chce, stal se velvyslancem ve Washingtonu a následně znovu včas rozpoznal, kam se svět točí. Místo kamaráda z „odboje“ prozíravě vsadil na Občanskou demokratickou stranu, pro niž první český prezident rozhodně nehořel. Za chasnického vedení Mirka Topolánka proto vstoupil do vlády. Toto směřování průběžně „špikoval“ neúspěšnými snahami o pozice v mezinárodních strukturách či v listopadu ukončeným senátorstvím za severočeský obvod, kde má chalupu.

Při každé vhodné i nevhodné příležitosti každopádně zdůrazňoval své zásluhy (naposledy kvůli nim vyšla jistá brožurka). Zejména ty z minulého režimu, jakoby členství v Chartě 77 bylo automaticky něčím obdivuhodným. Prostě se začal nápadně podobat lidem, kteří nároky na vysoké funkce odvozovali v 60. letech z předválečného členství ve Straně.

Hodné paměti jsou v tomto kontextu vysloveně nepřijatelné či přímo antidemokratické výroky na adresu levice či odpůrců takzvaného amerického radaru. Tehdejší postupy proti nim se přece nesly v převráceném duchu normalizačním – cokoli mimo naši představu od bolševika, a tím pádem Ďábla pochází. Kdo ví, snad proto Karel Schwarzenberg, kmotr Vondrova potomka, označil kolegův odchod za tragédii.

Přitom se ani moc ve veřejnosti neví, nakolik neoblíbeným byl coby správce branného rezortu, jenž jako většina důležitých sfér u nás trpí podfinancovaností. Pravda, po Vlastě Parkanové musí být každý borec. Nicméně při znalosti názorů některých bezpečnostních odborníků a po diskuzích s desítkami důstojníků „z vysoka i nízka, zdaleka i zblízka“ vzniká vážně dost negativní obraz. Mezi lidmi, kteří by si (bohužel a zcela pochopitelně) jistě nepřáli být jmenováni, převažovalo mínění o aroganci zakrývající nekompetentnost.

Teď nezůstal v kabinetu žádný počáteční nominant ODS. Krom symbolické výjimky prvního Nečase. Předseda strany a vlády při té příležitosti opět prokázal schopnost stoprocentně samostatného myšlení, pročež zdiskreditovaného Vondru prohlásil nejlepším porevolučním ministrem obrany. Kdopak to jen byl, kdo v podstatě tímtéž titulem poctil Dobeše…?

K tomu třeba podotknout jedno: Čím delší název, tím je to zanedbatelnější, říkávali (v jadrnější verzi) ódéesáčtí papaláši o nebožce Unii svobody-Demokratické unii a dalších členech Čtyřkoalice. Když se teď ale nečasovci zvolna blíží k významu US-DEU a dalších pidistran (LIDEM), nezbývá než sáhodlouhá sebechvála. Stávající správa země je prostě nejlepším z možných světů!

Jsem tak zvědav, kdo po Alexandru Vondrovi. Byl by to opravdu vrchol, kdyby šlo o Karolínu Peak. Například jeden náš přední intelektuál ji sarkasticky hádá proto, neboť se zpravidla naplní spekulace, co ona popře…

No vyloučené to není, pokud ani po stopadesáté sedmé nenaplnila slib odejít z koalice. Zrodil by se, jak už jsem naznačil anglickým jménem ministryně, „Pik Pobedy“. Štít Vítězství, nejvyšší hora nynějšího Kyrgyzstánu. Další prohra občanstva v českém Absurdistánu.

Článek vyšel v Parlamentních listech

Archiv článků: prosinec 2012

Od valchařů pod stromeček

Centurionka a ti ostatní

Prezidentské omalovánky

Prezidentský šmrnc

Štít vítězství a prohry

Blogeři abecedně