Pavel Kopecký

24. 07.

České peklo: paralely horkých prázdnin

Pavel Kopecký Přečteno 3821 krát

Máme dovolené a prázdniny, máme žhavý letní čas a převážná část českého obyvatelstva směřuje za horizont všednodennosti. Zhusta se při tom překulí i přes hraniční horstva. Uteče „za kopečky“, a tak většinou unikne „výhni“ českého veřejného dění. Včetně politiky s její obscénností, polovzdělaností, personální uzavřeností, provincionalismem a politikařením.

Občané, kteří se nemohou odtrhnout od „pravidelné dávky emocí“, jakou nám do synapsí vpichují mediální interpretace vůkolního světa, dostávají po zásluze jejich koňské dávky…

Předně nekonečnou burlesku Ivety Bartošové, co už dle některých zpráv postoupila až do jakéhosi „análního stádia“ (míním tu burlesku, I. B. ho má snad už dávno za sebou).

Dále slyšíme o zděšení vykroužkovaného Ivana Langera z návratu komunistů, což je u někdejšího aktivisty státostranického režimu lehce nudným restaurováním obrazu jeho duchaplného charakteru.

Čestné místo má pak Miroslavem Kalouskem dirigované „bájné vyprávění“ starce Schwarzenberga o aktuálním ohrožení demokracie „exhumací“ Gottwalda nebo německé nacionálněsocialistické revoluce L. P. 1933.

Adekvátnější by bylo, kdyby zbožný „knížepán“, kluzký elitář obklopovaný monarchistickým kultem, vzpomněl rok šestatřicet ve Velké Británii. Když tam právě (viz reportáže veřejnoprávní ČT) spatřil světlo světa nový „Spasitel“, tj. třetí dědic anglického trůnu, lid milující královské svatby či narození následníků snáze pochopí paralelu mezi předválečnými událostmi v „césaropapistickém“ království a soudobou Českou republikou.

Onoho roku 1936 usedl na panovnický trůn Eduard VIII., ale záhy se jej vzdal ve prospěch mladšího bratra Jiřího, známého jinak z filmu „Králova řeč“. Vznikla sentimentální pohádka, že tak učinil pro milostný cit k dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpsonové, jež se stala solí v očích britskému establishmentu. Byla totiž neurozeného rodu, fixovaná na peníze a postavení svých manželů. Ovšem v reálu hlavně vadilo, jak nebezpečně blízko měla její dominantní osobnost k rostoucímu býlí nacismu i jeho tajným službám.

Eduard Osmý, který si při návštěvě Adolfa Hitlera „odzkoušel“ pozdrav vztyčenou pravicí, byl nakonec rád, že skončil – stejně jako „desetinásobný“ Viktor Kožený – na slunných Bahamách. Nicméně oficiálně abdikoval z roztoužení, aby pak žil do konce žití v ústraní.

To prý sám od sebe plánoval také Petr Nečas, vždyť s autoritativní Nagyovou chodili z čisté lásky… Jeho Wallis – nezaměňujme, prosím, se špionážně-ekonomickou aférou Wallis za éry „kožené a železné“ – z něj svými spády též učinila šťastného Simpsona. Homera Simpsona.

Monarchistické „love story“ mnozí podnes věří, báchorky šířené Petrem Nečasem z něj dělají stále směšnější figuru. Poblázněného oktavána se sklony k hysterii. Výkvět českého pekla.

Psáno pro Parlamentní listy

19. 07.

Politika pod Tatrami

Pavel Kopecký Přečteno 2051 krát

Shodou okolností se mi sešly tři související události. Dvě mediální a jedna osobní. Četl jsem dva články celostátních novin, které se vztahovaly k dojmům Slováků přesídlivších do České republiky. Týkaly se chování jejich českých bratří na ulici, při jídle, ve vztahu k ženám a seniorům, ale i nivó české politiky, již shledávali podobnou. Podobně ubohou.

Sám jsem se pak krátce před četbou obou textů vrátil z Hradu, ač nikoli toho pražského, nýbrž toho v Bratislavě. Udělal jsem si totiž dovolenou; v zásadě malou stáž mezi slovenskými (ex)politiky, politickými poradci, vyššími státními úředníky, komentátory předních médií a podobně.

České sdělovací prostředky své konzumenty dennodenně bombardují zprávami, kterak je náš politický vývoj – se zvláštním přihlédnutím k chování Miloše Zemana! – pohoršeně vnímán v cizině. Asi nesledují „slovač“, kde je náš vývoj kvitován s povděkem. Se skutečným díkem za to, že alespoň my usilujeme postupně napravovat zlořády zkorumpované či oligarchické politiky. Slováci totiž svou veřejnou sféru (podle všeho právem) vnímají coby snad ještě horší, pokleslejší.

Musím jim dát v mnohém za pravdu. My si kupříkladu stěžujeme na mizivou účast zákonodárců v práci, leč na půdě jednokomorové Národní rady SR o 150 členech jsem napočítal nanejvýš dvacet volených zástupců lidu. Přitom nešlo o nijak kromobyčejný stav.

Panuje tam obdobná míra nechuti k zákonodárnému sboru, a představa, že by si kdosi dovolil navrhnout ustavení horní komory parlamentu, která v Česku prokazatelně smysl má, není než z říše sci-fi. Nebo spíš hororu.

Tamější boj o moc je obecně pořád takový, jaký býval: poněkud „domáčtější“. Dosud si třeba zachovávají vliv staré známé rodiny. Na břehu Dunaje u Štefánikovy letecké sochy tak zříte start prezidentské kampaně poslance Osuského, jenž je příbuzným slavného diplomata a politika Štefana Osuského. Kamarád, známý novinář, bratr dvou univerzitních profesorů, zase pro změnu nadšeně vypráví, že jeho „praprapra…“ náležel do Štúrovy družiny buditelů. Nebo jak jeho otec pracoval na zamini pod Vladimírem Clementisem, jak sepsal scénář k oficiálnímu filmu o hrdinném kapitánu Nálepkovi (vhodně nalezeném „bratru“ kapitána Jaroše). A tak dále.

Ani vztah mezi sdělovacími prostředky a politikou „pod Tatrami“ není tolik přísný. Když se „investigativní“ žurnalista Radek John ukázal neschopným ministrem, jedincem nezdravě uvyklým jednostranným televizním pravdám, už ho v roli publicisty nebere nikdo vážně. Kdežto na Slovensku potkáte významného člena hegemonního SMERu, jemuž hladce prošel přechod z úspěšné televizní práce do vrcholné politiky, z ní návrat do nových médií, aby se po dalším comebacku pevně usadil na důležitém ministerstvu.

Zní to úsměvně, nicméně tímto stavem bychom se v „naší nynější krizi“ neměli uklidňovat. Spíš hledat inspiraci jinde. Mimo středoevropské „ovčanství“.

Psáno pro Parlamentní listy

14. 07.

Egyptský převrat: účel světí prostředky

Pavel Kopecký Přečteno 1950 krát

Tok veřejných událostí kolem Nilu má hlubokou logiku. Dal se proto opravdu předjímat s velikánským předstihem. Věci se obvykle musí změnit, aby zůstaly stejné. To víme i ze středoevropských zkušeností. Z nich známe také fenomén (typický třeba pro císařské Rakousko za časů „Jara národů“), který se v Egyptě – a donedávna též v Turecku – vyskytuje kontinuálně: armáda zastává úlohu ohromného policejně-potlačovacího aparátu.

Po třicetileté vojenské diktatuře generála Husního Mubáraka přišla roku 2011 lidová revoluce, jež od začátku trpěla bolístkami po celém těle. To, co se děje na Káhirských náměstích, může být (a také zpravidla je) zhola nepochopitelné ve vískách u hranic se Súdánem. Čemu fandí většinoví sunitští muslimové, nezřídka se protiví četným koptským křesťanům. Státní správa je neefektivní a zkorumpovaná. Situaci v chudém státě navíc nepřehlédnutelně komplikuje, že mezi obyvateli existují pyramidální hospodářské, vzdělanostní či komunikační rozdíly.

Případné představy o demokratizaci více než osmdesátimilionového Egypta byla nerealistické od prvopočátku. Vláda dému je tu historicky neznámým pojmem, neboť po svržení posledního faktického krále, Farúka I., nastolila vládu pevné ruky vítězná vojenská junta. Zprvu, za Násira, prosovětská a nepřátelská Izraeli. Posléze, po pár prohraných válkách, udržující „studený mír“, podporující zájmy USA a z pozice sekularismu krutě zacílená proti islamistům.

Revoluční nástup Muslimského bratrstva (z jedné jeho větve vzešel palestinský Hamás) nemohl nevést k tvrdému nastolování vlastních představ o politice, jež obnášely změny ústavy ve prospěch prezidenta, smířlivá gesta vůči Teheránu nebo příležitostné předkládání plánů na změnu podmínek pro pobyt zahraničních turistů.

Klika kolem prezidenta Mursího, za níž se sice příliš nezměnil vztah k Izraelcům, ale zato povážlivě zhoršil stav ekonomiky (navzdory slibu její renesance), tak postupně ztrácela podporu. „Místně obvyklá“ změna elit, nemálo hospodářsky motivovaný armádní puč, mohla konečně přijít.

Přirozeně, že o žádný převrat ale vůbec nejde! Pro západní publikum přijímá masku laureáta Nobelovy ceny za mír Muhammeda Baradeje a pevně doufá, že se nezmění v občanskou vojnu.

Znovunastolením „vlády bodáku“ se dost možná řeší i geopolitické spory s kořeny v píscích Arabského poloostrova, nicméně nejzajímavější roli v něm mají Spojené státy. Zde svržení politických musulmanů nepochybně skrytě podpořily, v Sýrii, kam své krajany posílal válčit exprezident Mursí, jim pomáhají na trůn.

Článek vychází z textů zveřejněných časopisem Revue Politika a deníkem E15

Archiv článků: červenec 2013

České peklo: paralely horkých prázdnin

Politika pod Tatrami

Egyptský převrat: účel světí prostředky

Blogeři abecedně