Pavel Kopecký

22. 08.

Afghánistán, válečná bilance

Pavel Kopecký Přečteno 4484 krát

Čtyři mrtví na místě výbuchu a pátý zemřelý následkem zranění po převozu do vlasti zvýšili oficiální počet českých vojenských obětí v Afghánistánu na rovných deset. O zdvojnásobení sumy padlých občanů ČR se minulý měsíc "postaral" sebevražedný atentátník, který je doslova tradičním bojovým prostředkem všude tam, kde se okupační (západní) odřady konfrontují s internacionálním džihádem.

Naplno funguje i v této vnitrozemské entitě, k jejíž charakteristice je nezbytné připojit ještě nejméně dvě další zásadní adjektiva. Za prvé kráčí o celek strategicky významný, sousedící s Pákistánem, Íránem, Čínou, dále s Uzbekistánem, Tádžikistánem a Turkmenistánem. Za druhé: jeho poloha na geopolitické šachovnici má lví podíl na faktu, že se jedná o nefungující státní organismus, zhroucený stát.

Zmíněné masivní (protizápadní) působení mezinárodního džihádu v Afghánistánu nemůže být překvapivé. Vždyť pavučinu širokých zahraničních kontaktů afghánského islamismu pomáhal kdysi Západ sám budovat a stupňovat. Najmě USA, jež před pár dny ztratily útokem fanatika svého generála, v oné době pochopily, že podporou těchto kruhů mohou Sovětskému svazu vrátit porážku z Vietnamu i s úroky. Stalo se – a kořist byla tučná. Navzdory tomu vítězná oligarchie příliš nepostřehla, jak snadno se může stát čarodějovým učněm, který si neví rady s duchy, co sám vyvolal.

Absurdita afghánské situace, do níž se posléze zapletlo mnoho dalších hráčů, tím ale zdaleka nekončí. Zjevně zmatený a dezorientovaný Washington či jeho spojenci na některých místech s (náboženskými) radikály bezúspěšně válčí, zatímco současně je hned v sousední zemi zneužívají k vyřizování vlastních účtů. Mám na mysli především proxykonflikt v asadovské Sýrii, a rovněž také na rozdělené Ukrajině s jejími fašizujícími bojůvkami. Nemluvě o faktu, že na obou místech spolu s Ruskou federací systematicky přikrmují studenoválečnické resentimenty. Témata obvykle blízká lidem, jejichž primitivizmus zná pouze – nabízí se ironická paralela ze sportu – Spartu, nebo Slávii. Jak trapně proto nyní vyznívají původní propagandistické fráze, že svět se stal výpady supervelmoci do jejích zájmových oblastí bezpečnějším.

V Islámském státu Afghánistán, kde postupně zahynulo asi 2000 koaličních vojáků (byť daná cifra může být z různých důvodů problematická), je příští vývoj navzdory veškeré složitosti poměrů v hornaté, mnohonárodnostní oblasti poměrně jasný. Na akci Trvalá svoboda navázala mise ISAF, přičemž jejich výsledky skutečně poněkud vyvolávají atmosféru ze vzpomínek poražené sovětské generality. Ze špatně zastírané americké snahy vytvořit závislý celek s obdobným prezidentským systémem zůstaly oči pro pláč. Invazní jednotky za pomoci místních odbojných kmenů sice bleskově svrhly tálibánský režim, jenže tím jejich úspěchy pomalu skončily. Nespokojenci střelhbitě přešli ke staletími osvědčené partyzánské taktice (své by mohli vedle Rusů vyprávět třeba Britové), s níž si ani

supermoderní armády nevědí dvakrát rady. Speciálně působí-li ve vysokohorském terénu, kde je boj považovaným způsobem „sociální komunikace“... Ba i neuvěřitelně medializované "ztělesnění Ďábla", saudského Araba Usámu bin Ládina, zlikvidovaly ve vedlejším Pákistánu teprve ve chvíli, když už byl v podstatě vlastními lidmi odepsaný. Pokusy "vetřelců" o afghánský kulturní skok chápou místní tradicionalisté též tradičně. Jako za Sovětů. Coby útok na vlastní identitu čili druh „rektrutýrky“, jíž platí nepřítel. Takže namísto asi 90 procent území, které z Kábulu kontroloval Tálibán, ovládají soudobé, poněkud svárlivé centrální elity jen Kábul a okolí. A to ještě s několika velikými ALE.

Cizinou nastolené poměry v regionu, v němž uspěl snad jedině Alexander Veliký, stály již nespočet životů na všech stranách. Způsobily rozsáhlé oběti na civilním obyvatelstvu i jeho masivní migraci a rovněž přispěly k strmému růstu místní výnosné produkce narkotik. Což není vůbec nelogické, jelikož jejich „kouzlu“ podléhají také někteří Západem dosazení předáci. Afghánská korupce nyní nemá hranic ani břehů, tudíž si můžeme snadno domyslit, kam se poděla závažná část zahraniční pomoci. Pracně vycvičené a vyzbrojené domácí jednotky mají hodně omezenou bojovou hodnotu (viz též rozkládající se Irák) a příbuzným na druhé straně prostupné barikády zhusta postupují vojenská tajemství. Pokud rovnou plánovitě, právě vycvičeni a vyzbrojeni, nepřebíhají ke vzbouřeným polním velitelům či nevraždí své instruktory...

Spojeneckým formacím zbývá dost omezená volba. Nekonečnou, protože nevyhratelnou vojnu odstartovanou ziskuchtivým sociálním inženýrstvím dál a dál protahovat, anebo odejít. Spoléhat na ideu, že dvakrát do stejné vody nevstoupí ani vítězný tálibánec.

Článek vychází z textů zveřejněných deníkem Pravda a webem Sekuriťáci.cz

07. 08.

Gaza, tak daleko, tak blízko

Pavel Kopecký Přečteno 4360 krát

Izrael vyhlásil, že po bezmála měsíc trvající operaci v Pásmu Gazy své ozbrojené tažení ukončuje. Skutečně vlastní voje stáhl a přistoupil dokonce na třídenní příměří. Nicméně si očekávatelně přiřknul právo v případě potřeby reagovat na jeho porušení. Proklamace zastavení palby tudíž neznamená dohromady nic. Nese se v duchu těch „nejlepších tradic“ výbušného regionu, kde je trvalý mír neustále vzýván, ale dohromady nikdo neví, jak vypadá. Ozbrojené konfrontace nejrůznějších povahy a intenzity totiž probíhají permanentně, přičemž jejich ukončení není ani náhodou v dohledu. Konfrontace, nenávist a nepřátelství mezi židovským státem a jeho místními odpůrci jsou přirozeným stavem již několika po sobě jdoucích generací.

Izraelské obranné síly (IDF) se však každopádně z maličkatého území o velikosti 360 čtverečních kilometrů, kde žije namačkáno asi 1,8 milionu obyvatel, stáhly. Mimo jiné proto, jelikož uvíznout v dlouhodobé akci, či přímo ve faktické okupaci hustě zastavěného území s městskou gerilou, nemůže a nechce. Už se to kdysi stalo, načež se extrémně deprivovaný proužek území mezi Egyptem a židovským státem proměnil ve žhavou kouli na jeho noze. Proto z něj také roku 2005 dobrovolně odešel a povětšinou jen zvenku „usměrňuje“ místní poměry. Zejména tuhou blokádou, v níž se vedle pochopitelných opatření objevují i vyslovené zlovolnosti.

Území ovládané nesmiřitelným Hamásem, který se v gazském prostředí etabloval ozbrojeným převratem, ale častuje i poměrně častým užíváním přímočařejších metod. Pomalu končící operace navazuje na výpady předchozí, z nichž jeden zaujal též výmluvně poetickým názvem Lité olovo.

Zatím poslední invaze – Ochranné ostří – odstartovala na podkladě zjitřené atmosféry, jíž vyvolalo zavraždění několika židovských mladíků a odvetná likvidace mladého Araba. Výpad do enklávy Palestinské autonomie, prezentovaný bezmála jako policejní akce směřující k likvidaci podvratných tunelů a stanovišť k odpalování raket, stál dosud život přibližně 1900 Gazanů a necelých sedmdesát Izraelců. Výrazný nepoměr vyplývá především ze zdrcující technologické převahy strůjců útoku. Nově zejména z aplikace sice nákladného, nicméně vysoce úspěšného protivzdušného systému Železná kopule, jehož efektivita vedla mnohé k tomu, aby při rozezvučení výstražných sirén neutíkali do krytu. Ty jsou ostatně tak běžnou složkou izraelského života, až se stalo zvykem začleňovat je do struktury standardních bytových jednotek.

Závažné ztráty na civilním obyvatelstvu jsou obecně typické pro Pásmo Gazy, což se potvrdilo také tentokrát. Důvody jsou nasnadě. Vedle již naznačené asymetrie konfliktu je jasné, že vést vojnu v přelidněném areálu se nemůže obejít bez ztrát na životech. Zvláště, když zde neexistují široce uživatelné kryty. Z ciziny dovážený stavební materiál se zhusta mění v tajné tunely a dobře nafocené dětské oběti na životech mají v mediální éře řádově větší ničivost, než vhodně uložená nálož nebo raketa proniknuvší skrz Iron Dome.

Občas stupňovaný, v podstatě nekonečný zápas Hnutí islámského odporu s „krutou židovskou entitou“ je tak mimo jiné ideálním prostředkem, jak udržovat patřičnou hladinu vlastní autority. Složitá mezinárodní hra bývá do jisté míry výhodná i pro silně militarizovaný Stát Izrael (osmimilionová země představuje 10. největšího vývozce zbraní na světě). Protože snaha o ústupky není vlastní ani jedné válčící straně, nebezpeční, avšak čitelní islamisté v Gaze jsou nakonec řádově přijatelnější než jiné, daleko radikálnější politické proudy. Takové, jež díky nemotorným krokům západního slona v porcelánu vyhlašují rozpínavé kalifáty. Blízko Izraele, blízko Evropy.

V krácené verzi zveřejnil slovenský deník Pravda

Archiv článků: srpen 2014

Afghánistán, válečná bilance

Gaza, tak daleko, tak blízko

Blogeři abecedně