Když se občanští demokraté vytasili se svým „konzervativně“ předvolebním videoklipem, kde pracují s aluzí na středočeskou obec Řitka, bylo mi jich líto. Bezduché, nenápadité, nadto pohněvavší starostu inkriminované dědiny v okresu Praha-západ. Modří „fialovci“ jsou zřejmě horší než YoYo Band, který bezprostřední srovnání se zadní částí lidského těla vynechal...
Našlo se nás víc, kdo si všimli, že Občanská demokratická strana je, přesně jako ve své volební reklamě, notně dál než v Řitce. A umatlaným kouzlem nechtěného přiznává barvu. Měsíc do dvojvoleb.
Unylý „přednášecí“ hlas jejího předsedy, pedagoga a obratného vyššího úředníka (nic víc), není zdaleka jedinou vadou na vyzáblé tváři někdejší státostrany. Zřízené autokratickým mužem, od jehož kýženého odchodu jí od pádu neodvrátila ani Topolánkova lidovost či posouvání k politickému středu.
Předák z úplna postrádajícího politické charisma nemá fakticky co nabídnout. Ve vlastní partaji nové myšlenkové bohatství nenajde a ani spříznění „modří bolševici“ v akademické sféře mu krom vážně míněných frází o „vynoření se a nadechnutí“ také nepomohli. Personální otazníky opětovně nastolují kádry typu v ÚSTRu zdiskreditovaného Pavla Žáčka.
Když se to vezme kolem a kolem, pravidelné Fialovy výstupy v médiích nemůžou vyvolat kýžený zázrak ani změnit nepřetržitě negativní trend. Obzvláště když je sebereflexe to naprosto poslední, co by měli občanští demokraté vložené sudičkou Klausem do vínku. Staré kádry se proto mezi čtyřma očima podivují, proč jim, proboha, lidé stále nezapomínají těch „pár pochybení“. Vždyť ódéeska, z níž tuhle s typickou hřmotností vystoupila Nečasová-Nagyová, přece žádnou hrůzu neudělala. Že jsou hlavním zdrojem nástupu Babišovy „nepolitické politiky“ nějak nechápou, nebo chápat nechtějí.
Snad někomu přišlo na um, proč ODSku řešit; už není ani falešná, je pouze prázdná. Konečně něčím pozitivní. Jenže tahle potíž stíhá kdekoho. A to už tak obecně pozitivní není.
Glosa vyšla v deníku E15
Ozbrojený konflikt na Ukrajině byl, je a bude předmětem mediální masáže, jež se potáhne daleko, daleko za konec bezohledného krveprolévání. Užívané postupy jsou příležitostně nápadité, původní, ale pevnou pozici mají stará dobrá klišé. Stále totiž fungují. „Boj s fašismem“ tudíž válčí proti „boji s terorismem“, čímž se prolínají potomci za minulého režimu osvědčených frází o německém revanšizmu s nápadnými odkazy k tvůrcům bushovské rétoriky, která, jak víme, „stabilizovala“ široširý svět…
Hodné obzvláštního zapamatování se však jeví také něco dalšího. Dětinské atmosféře proklamování války dobra se zlem podléhají buď hejna zdivočelých politologů či bezpečnostních analytiků, nebo dokonce samotní inspirátoři zplošťujících nálepek.
K prvním patří „odborníci“, kteří se neskrývaně, občas přímo v duchu havlovských antiruských stereotypů, radovali, že už je s ukrajinskými povstalci amen. Impériu se podařilo vrátit údery. To se to konečně bude po porážce Gruzie a anexi Krymu s „krvavým psem“ Putinem jednat. Příbuznou iracionalitu uvažování projevili i odpovědní představitelé západních celků, kteří byli nejprve schopni usuzovat, že Kreml strpí ze zahraničí stimulovaný státní převrat proti spřátelené vládě v Kyjevě, a následně že se zalekne ekonomických sankcí.
Srazit Kreml na kolena může být při kvalitách, profilu i odhodlání jeho nynějších nejvyšších předáků obtížné. Ale bezmála vyloučené je to za situace, pokud jeho protihráči nechápou úplné základy. Promyšlená tvrdost ruské taktiky – potenciálně ovšem nebezpečné pro budoucí vnitřní poměry Ruské federace – by se v žádném případě nemohla tolik rozvinout, neexistovala-li by arogantní nepoučenost řady zásadních aktérů ohledně dějin nebo mentality Rusa. Odjakživa podezřívajícího Západ z proradnosti, prohnilosti a nafoukané zahleděnosti do sebe. O poslední z těchto „kvalit“ mluví i hodně českých diplomatů. A Moskva je přece ještě o notný kus východněji.
Glosu zveřejnil deník E15