Pavel Kopecký

30. 01.

Kurilské ostrovy – zátěž bipolární minulosti

Pavel Kopecký Přečteno 2160 krát

Minulý týden se opět potkal ruský prezident Vladimír Putin s japonským předsedou vlády Šinzó Abem. Jejich státy spolu udržují velmi solidní vztahy, dokonce oba vrcholní představitelé jsou si osobně blízcí, takže není divu, že se scházejí často. Ale přesto mezi nimi existuje zádrhel, který vyhlíží dokonale paradoxně. Stín, jenž padá na rusko-japonské vztahy, je válka. A to nikoli válka ledasjaká, nýbrž druhá světová.

Mezi oběma význačnými aktéry mezinárodních vztahů dosud nebyla podepsána mírová dohoda, a tudíž je – s kapkou ironie – patrné, že doteď nevyřešené následky konfliktu na Korejském poloostrově (1950-1953) jsou oproti tomuhle diplomatickému problému věcí dosti novou. Obojí je ale ponejvíce důsledkem někdejšího bipolárního zápolení. Stojí totiž za poznámku, že to byl tlak USA, co v padesátých letech zhatilo realizaci příslušné sovětsko-japonské úmluvy.

Ani Moskva, ani Tokio dnes nemají zájem vleklý problém nedořešit a nebýt zejména tlaku domácích nacionalistů, již by se tak i nejspíše stalo. Ano, těžištěm průvodních potíží je spor o malé, nicméně strategické ostrovy z Kurilského souostroví. Ani jedna z vládnoucích skupin si nemůže dovolit zjevně ustoupit, aby neztratila popularitu u vlastního obyvatelstva. O to víc, když obě v politickém boji pracují s národoveckými náladami.

Putin, jehož domácí popularita povážlivě klesla, ustoupit v žádném případě nemůže. O to víc touží po nějakém kompromisním řešení, například na ekonomické bázi. Dobře také ví, že běh dějin pozvolna oslabuje japonský zájem o „nedobytná“ sporná území. Tím spíš, neboť jak Ruská federace, tak zejména země vycházejícího slunce potřebují napřít síly k řešení problémů nových, podstatně závažnějších. Dosud proamerická orientální monarchie cítí zejména slábnutí spojeneckých Spojených států i nástup čínských ambicí v asijsko-tichooceánském regionu. Což je konfigurace, jež netrápí pouze Japonce. Znamená širokou geopolitickou výzvu.

Psáno pro iHNED.cz

26. 01.

Dobré ráno, Afghánistáne!

Pavel Kopecký Přečteno 2705 krát

Názvem komentáře jsem se rozhodl odkázat na slavný americký film „Dobré ráno, Vietname!“ Proč to? Jelikož válka v Afghánistánu, který se kdysi stala „sovětským Vietnamem“, jakýmsi „Vietnamem“ mocných říší zůstává. Stalo se následkem 11. září 2001, po němž se zahraniční přítomnost v této zemi obnovila se vší parádou! Včetně toho, jak naznačeno, že jsme opět svědky tzv. vietnamizace – bezvýsledné nekonečnosti. Růstu ztrát všeho druhu, včetně ztrát na životech vojáků expedičních sborů nebo (zahraničních) civilistů usilujících o povznesení zaostalých regionů.

V loňském roce ztratila i Armáda České republiky své další muže. Jejich smrt byla o to bolestnější, že padlí přišli o život předaleko od vlasti. Během sedmnáct let trvajícího konfliktu nízké intenzity, o jehož dalším smyslu panují důvodné – nota bene vzrůstající – pochyby. Domácí politikové se nicméně v bezprostřední reakci báli užívat jiných prostředků než floskulí, jestliže vůbec vystoupili. Jisté fráze byly nicméně o to vypečenější, poněkud univerzální. Znějící načisto stejně jako pohnuté, ale prázdné projevy nad padlými 1. republiky, Třetí říše i zřízení pod vedoucí úlohou KSČ. Jenže co by ne, že, veřejná politika je především o emocích. Kritický přístup je zpravidla neoblíbená, protože nepohodlná, ba nebezpečná disciplína.

Česká republika není mocný stát, má svoje spojenecké závazky a bylo by pro ni krkolomné, kdyby se rozhodla jednat jako ti aktéři, kteří se již z „nedobytné“ Afghánské islámské republiky vojensky stáhly (Francie). Třebaže důvodů by se zajisté našlo dost a dost. Včetně pořád markantnější změny tamějších bezpečnostních poměrů. Navíc: zprvu našimi oficiálními místy zdůrazňovaná schopnost domorodců dobře odlišovat Čecha od Američana je jednou provždy ta tam. Vetřelec jako vetřelec. Přítomnost „ozbrojených misionářů“ pomohla překlenout hluboké místní rozpory mezi bojovnými kmenovými náčelníky, k jejichž páteřní civilizační zkušenosti patří houževnatá nepoddajnost cizincům.

O evakuaci z fakticky nejestvující země, kde ústřední moc – navzdory statisícům obětí na životech, milionům migrantů a bilionům investovaných dolarů – pořádně žádnou moc nemá, delší dobu uvažují i samotné Spojené státy. Jenže jak to udělat a neztratit tvář, což je speciálně v asijském prostoru dokonale zásadní věc?

Prezidenti USA (a nejenom oni) bývají notně závislí na zájmových skupinách, jež je například podporují ve volebních kampaních. U laureáta Nobelovy ceny za mír Barracka Obamy bila jeho závislost na vojenskoprůmyslovém komplexu do očí. Též jurodivý Donald Trump, jenž si vše platil sám, to pěkně schytal zleva zprava, když přislíbil urychlené stažení ilegálně udržovaných amerických vojů ze Sýrie.

Také odchod z hornatého a hospodářsky bezvýznamného, leč strategického Afghánistánu by byl nepřímým přiznáním porážky mezinárodní koalice, v níž jediná supervelmoc hraje od počátku prim. Vešlo by definitivně ve známost, že ambiciózní koncepce demokratizace prostředí zbaveného moci tálibánců byla projevem neobyčejné politické prostoduchosti či neznalosti dějin regionu. Prostředí, kde jen v moderních dějinách selhaly již dvě velmoci první kategorie. Před Sovětským svazem šlo o Spojené království, jež vedlo hned dvě neslavné války ve snaze zajistit proti rozpínavosti carského Ruska předpolí Britské Indie. „Perly v koruně“ impéria. Ostatně určitě ne náhodou působí stále velmi aktuálně barvitý popis afghánského prostředí z pera tehdy mladého Winstona Churchilla: „S výjimkou žní, kdy si pud sebezáchovy vynucuje krátké období příměří, …vedou nějakou soukromou, nebo kmenovou válku. Každý muž je zároveň válečníkem, politikem a teologem… Každý velký dům je zároveň skutečnou feudální pevností… Každá vesnice má zajištěnu vlastní obranu. Každá rodina si pěstuje svou krevní mstu, každý klan své dědičné nepřátelství.“

Neschopnost nejmodernějších armád čelit civilizačně zaostalým, ale odhodlaným horalům se skutečně dala čekat. Mezinárodně uznaná kábulská vláda se opírá o Neafghánce, neboť vlastní solidní pravidelné jednotky se jí vybudovat nepodařilo. Mimo hlavní město, kde jsou častými teroristické útoky, nemá žádnou autoritu a pokusy o postkonfliktní rekonstrukci se změnily v dobře organizované finanční tunelářství. Nemluvě o skromně zmiňovaném faktu, že za islamistické vlády minimalizovaná produkce opia slaví hody. Z Afghánistánu se stal jeden z nejvýznamnějších globálních producentů drog (odhady za rok 2017 hovoří o hodnotě minimálně čtyř miliard dolarů), z čehož profitují netoliko místní warlordi, nýbrž i mnozí jiní. Pravděpodobně včetně těch, u nichž bychom to měli čekat nejméně…

Výsledky vojenské kampaně a zahraniční přítomnosti jsou tedy víc než tristní. K blamáži se z hlediska role Západu přidává, že též zde vzrostla úloha Ruské federace, budující si pozici mírového mediátora. Své želízko v ohni si hřeje rovněž Írán, který byl mimochodem jedním z důvodů kampaně v islamistickém Afghánistánu, ale i v sekularistickém Iráku.

Obě zmíněná tažení se záhy staly onou pověstnou cestou do pekel. Způsobem prohospodaření velké části mezinárodněpolitických zisků z vítězství ve studené válce. Katalyzátorem ustavení zásadních globálních změn – multipolárního uspořádání světa.

Psáno pro slovenský deník Sme

15. 01.

Kurdské oči pro pláč?

Pavel Kopecký Přečteno 2137 krát

Když se před loňskými Vánocemi rozneslo, že Spojené státy ukončí svou nezákonnou ozbrojenou aktivitu v Sýrii, byl to pro leckoho šok. Avízo střelhbitého stažení dvou tisíc vojáků, kteří tam operují, nikdo moc nečekal. Nemluvím tím, zdůrazňuji, o odchodu amerických jednotek jako takových, o něm se tajně jedná již poměrně dlouho, nýbrž o vyhlášeném tempu.

Odpůrci prezidenta Trumpa, jenž se očividně svým kritikům nikdy nezavděčí (i kdyby to byli krajní pacifisté), jej ihned napadli. Byť se oficiálně mluví o jiných pohnutkách k nespokojenosti, lobbisticko-mediální atak vyplývá prvořadě z toho, že evakuace okupačních útvarů znamená definitivní porážku chřadnoucí supervelmoci na syrském území. Nemluvě o přímých mocenských konsekvencích na celém Blízkém a Středním východě.

K nejzávažnějším mediálním výtkám patří opuštění jediného skutečného spojence USA v oblasti – místních Kurdů. Značně početného etnika bez vlastního státu, ale zato se starými státotvornými ambicemi. Představy o zbudování nezávislé kurdské domoviny jsou věru letité, ale navzdory všemu snažení marné. Ani teď tomu nebude jinak. Znovu budou hozeni přes palubu, dřív, nebo později. A to přesto, že se americká administrativa nakonec rozhodla likvidaci svých garnizon, co v Asadově zemi úzce spolupracují s marxistickými milicemi Kurdů, oddálit. Přesné informace o dalším postupu prozatím chybějí, signály zpoza Atlantiku jsou mimořádně zmatené a rozporné. Na misku vah rozmlženého rozhodování Bílého domu, bojujícího aktuálně o „Velkou americkou zeď“, si totiž musíme položit také zájmy spřízněného Izraele či dalšího protiíránského spojence, Saúdské Arábie. Hráčů, kteří se významně bojí rozmachu vlivu Teheránu, předního spojence postupně vítězící asadovské kliky.

Jeden z humánně znějících argumentů, proč (hned) neopustit bojovné levicové povstalce, je, že nesli hlavní tíži bojů s dobře vyzbrojeným Islámským státem. Pravda, bojovali hrdinně, ženy i muži, za cenu spousty obětí lidských a hospodářských, ale reálpolitika nemívá mnoho společného s nezištnou vděčností. Ostatně to byl též Pentagon, kdo opakovaně podporoval IS, neboť mu byl užitečný proti ústřední vládě v Damašku. Či případně jiným konkurentům v oblasti.

S extrémistickým, dosud zcela nepotřeným Daešem mělo svého času výhodné vztahy rovněž Turecko (volný průchod radikálů a výhodný obchod naftou), kde se jinak nápadně omezily již tak problematické občanské svobody. Takzvaný demokratický svět vůči obojímu vystupoval vysloveně umírněně, pragmaticky, jelikož druhá největší armáda v NATO nebo „stavidlo“ řeky utečenců nejsou jednoduše k zahození. Nemluvě o dobrých kontaktech a četných možnostech, co má Erdoganova regionální mocnost v řadě přilehlých, nestabilních areálů – na Balkáně, na Kavkaze, v Černomoří nebo právě v jistých arabských zemích. Přehlížejí se tím pádem zjevné (válečné) zločiny Turků, a tudíž je nabíledni, kdo nakonec v geopolitické hře dostane přednost.

S trefným cynismem to popsal jeden zasvěcený pozorovatel, když uvedl, že věřit v úspěch kurdských politických ambicí je totéž jako věřit na Santu Clause. Maloasijské nacionalistické elity se nejvíce ze všeho bojí další emancipace etnika, které má v sousedním Iráku tak vysokou míru autonomie, až to hraničí s nezávislostí. Představa něčeho podobného na území Sýrie je tedy v mimořádně vyostřeném rozporu s koncepcí moderního turectví, jež vlastní Kurdy desetiletí nazývalo „horští Turci“. Ovšem neházejme vše jen Ankaru, o nemyslitelnosti nezávislého Kurdistánu panuje v regionu vlastně všeobecná shoda.

Každý tu hraje svou bezcitnou šachovou partii. Mezinárodně uznávaná syrská vláda, v níž mají hlavní slovo sunnity odmítaní alávité, obhájila v bojích právo na další existenci a nyní také sklízí plody zákulisní diplomacie. Stále patrněji se totiž projevuje změna mezinárodně-politické konstelace. Západní mocnosti, ač si v Sýrii stále vydržují nepravidelné, žoldnéřské jednotky (stejně jako třeba Moskva), ztrácejí na Blízkém východě pozice. Roste též svéhlavost s nimi dříve jednoznačně provázaných aktérů. Ba co víc – tichá spolupráce Ruské federace, Íránské islámské republiky a již zmiňovaného Turecka je pro místní vývoj rozhodující.

Naposledy zmíněná země odvádí ve prospěch Damašku špinavou práci. Opět platí staré machiavellistické úsloví, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nálety na vzpurné Kurdy anebo organizování etnických čistek v bezpečnostně rizikových příhraničních krajích podlomilo jejich postavení. Takže nezbývá, než rokovat s asadovci. Jít za nimi vlastně s prosíkem a vyjednat co nejpříhodnější kompromis. Ztratit co nejméně z krvavě vybojovaného. Jejich pozice bude v postkonfliktní Syrské arabské republice nepochybně lepší než před válkou, ale na konkrétní míru podřízení se metropoli si musíme teprve počkat.

Na každý pád byly kurdské naděje mnohem vážnější, i když svým způsobem hodně naivní. Od počátku významně oslabované vnitřní nejednotou mezi příbuznými skupinami v Iráku a Sýrii a v přehnanosti stimulované planými sliby supervelmoci.

Obdobný článek publikoval slovenský list Sme

08. 01.

Čert na sociálně demokratické zdi

Pavel Kopecký Přečteno 2585 krát

Koncem minulého roku uplynulo sto let, kdy se se zrodem Československa spojili také čeští a slovenští sociální demokraté, takže vznikla Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD). Ta hned příští rok obsadila post předsedy vlády svým vůdcem Vlastimilem Tusarem a v roce následujícím (na jaře 1920) jasně vyhrála volby. Jenže kde je Československo a kde společná socdemokracie! Její potomci si žijí vlastní životy.

Zatímco sesterský Směr si nevede nijak špatně, Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) směr načisto ztratila. Její konkurence funguje náramně kvalitně, až zdrcujícím způsobem. Hlavně koaliční (!) hnutí ANO 2011. Partaj je hluboce demoralizovaná, ochromená a její předáci, místo aby napřeli všechny své chabé síly k obnově životaschopnosti zbytkových struktur, zápasí o ubohé zbytky moci. I co, vždyť oni ministerské, poslanecké či jiné výslužky od premiéra Andreje Babiše mají, tak co by si hlavy lámali. S řadovým členstvem, se členy „vnější strany“; ovšem najmě s obyvateli vůbec, kteřížto si leckdy ani neuvědomují, co se s nimi stane, bude-li nutno začít stavět domácí levici odznovu.

Projevem trapných půtek o prebendy či sinekury bylo i rázné odmítnutí návratu Jiřího Paroubka. O něm si můžeme myslit leccos, ale krom Miloše Zemana to byl jediný obratný vůdce strany. Ostatně ČSSD již jednou zachránil. Leč Sobotkovi „sirotci“, stěžejní strůjci hrozivého propadu, (ne)mají svou hlavu. Jednou provedli, byť neuvěřitelně nepromyšleným způsobem, čistku, tudíž všecko musí běžet v jejich režii. Ač by šlo o smrt sto čtyřicet let existující strany.

Proto také nenaslouchali rozumným radám, aby buď nominovali do stávajícího kabinetu mimořádně (mediálně) zdatné lidi, anebo aby koalici s multimiliardářovou politickou divizí odmítli. Restaurovali se v opozici. Tak to přece učinila jiná bývalá „státostrana“ - pravicová ODS. Její vedení profesora politologie Fialy sice dvakrát šikovné není, ale má trpělivost. Trpělivost opakovat bezobsažné fráze, ostříhat se finančních skandálů (k nimž ostatně nemá ani tolik příležitostí) a čekat, až občanstvo zapomene na její dřívější masové machinace.

Zato sociální demokraté na to jdou „od lesa“. Také čekají, ale že do děje vstoupí zázrak, na politické pódium se snese deux ex machina. S velkou pravděpodobností čekají marně. Březnový sjezd nemůže nic vyřešit, protože na čele zoufale chybí vůdčí osobnosti, chybí politický esprit, chybějí prostředky. Chybí všechno. Zvítězili hloupí a bezbarví kariéristé, kteří pořád mluvili o slušnosti v politice, jíž zakrývali svůj egoismus, neschopnost a likvidování všeho, co je nějak přesahuje. Doteď je tato úroveň patrná, když oni sami, či jejich posluhové zkoušejí bez ostychu okřikovat dlouholeté vnitřní kritiky, nebo dokonce vyzývat redakce, aby jejich články nezveřejňovaly.

Nemaluji čerta na zeď, čeští sociáldemokraté jsou tam, kde jsou. Ve špatnou dobu na špatném místě, ve špatné kondici. Bohužel nedokázali zareagovat na širší politické změny ve světě a v domácím prostředí se zbytečně nechali vyšachovat způsobem, pro nějž obtížně nacházím slova. Neřešené potíže se vrstvily jako pořád víc stlačovaná třaskavina, jež nakonec o to intenzivněji explodovala na malém prostoru.

Půvabně proto vyznívají dávná slova prognostika Miloše Zemana, který spolustraníky vyzýval k absorbování nejschopnějších komunistů, jež v KSČM zůstali. Mluvil o vymření myšlenkově věrných pohrobků KSČ coby přeživších se dinosaurů. S trochou sarkastické obrazotvornosti to nicméně po letech vypadá, že po dopadu „slovenského“ meteoritu Babiše mohou „globální ochlazení“ v Poslanecké sněmovně přežít spíš oni. Nezadlužení, semknutí. A jestliže už, tak kolem nich že se může formovat příští levice. Nová partaj, po níž naštvaní levicoví intelektuálové roky volají.

Komentář je obdobou textu zveřejněného slovenským deníkem Pravda

Archiv článků: leden 2019

Kurilské ostrovy – zátěž bipolární minulosti

Dobré ráno, Afghánistáne!

Kurdské oči pro pláč?

Čert na sociálně demokratické zdi

Blogeři abecedně