Denuklearizace jako zástupný pojem

Právě skončené setkání ruského prezidenta Putina a severokorejského Kim Čong-una v příhraniční oblasti Vladivostoku má zejména symbolický charakter. Oba státy v něm po svém reagují na krach hanojského odzbrojovacího rokování. Delegace KLDR a USA se před dvěma měsíci rozešly ve zlém (nevydaly ani společné komuniké), což mimochodem poněkud zhatilo i snahu místní, opatrně reformátorské, Strany prezentovat se duchu doktríny „Vietnam – přítel každého“.

Více »

Golanské výšiny: zákon kyje a tesáku

Trumpova administrativa je ambiciózní dle svého lídra. Onen muž již nějakou dobu usiluje o přestavbu složitých, někdy i zkostnatělých mezinárodních vztahů. Dělá to bez servítků.

Překreslit tradiční siločáry se snaží též na Blízkém a Středním východě. Ve výbušném makroregionu se sice bezpečně vyzná jedině pánbůh, nicméně poslední roky mu v polovzdělaném americkém prezidentu vyrostla konkurence. Spojené státy zde zjevně ztrácejí na váze, a to v neprospěch Ruska, Íránu nebo Turecka, leč nevzdávají se. Naposledy ošidným oficiálním uznáním izraelského záboru Golanských výšin, čemuž se ještě záhy pověnujeme.

Představy nově strukturované politické mapy oblasti se sice mění každou „čtvrthodinku slávy“ jednoho mediálně reflektovaného tvítu, ovšem určité trvalé záměry Bílého domu víceméně vysledovat lze.

Jeden se týká Saudské Arábie, kde trumpovští vyjednavači vkládali naděje do mladého korunního prince Muhammada bin Salmána (zkracovaného MBS). Ovšem jeho neurvale arogantní, bezskrupulózní metody, do nichž po vraždě novináře Chášukdžího „hodilo vidle“ Turecko, nakonec způsobily ústup rodového šlechtice ze slávy. Do pozadí saúdské politické scény, čímž zřejmě výsledky mnoha snah Bílého domu přišly vniveč.

Pouštní monarchie, válčící nevybíravě v Jemenu, tím navíc – přes ohromné investice do PR – ztratila imidž demokratizující se země a dosavadní majoritní představy mezinárodní veřejnosti o (vražedné) orientální despocii byly jako správný výsledek na školní tabuli dvakrát rudě podtrženy. O to nevěrohodněji vyznívá pak Trumpův cíl nanejvýš oslabit úhlavního saúdského nepřítele, Írán. Šíitskou republiku, kde panují o poznání svobodnější poměry než v pouštní despocii a jež byla ochotná k podepsání faktické mírové smlouvy s USA a státy EU.

Oduznaná dohoda s Teheránem nerozezlila jenom (náboženské) vůdce regionální mocnosti, nýbrž také evropské spojence Washingtonu, kteří nasazují spousty prostředků k obejití „přátelských“ sankcí. Vedle Rijádu může být s bezohledným krokem spokojen i Stát Izrael. Tradiční pilíř novosvětských geopolitických představ, jemuž například arabští radikálové přezdívají „detašované území Spojených států“. S Íránci tato jaderná mocnost pravidelně kříží meče a rozhodně není v poklidu, jak se zájmy ajatolláhů prosadily v sousední Sýrii. Do tamější občanské války také proto permanentně ingeruje a s obzvláštním potěšením přijímá trumpovské diplomatické „pozornosti“.

Připomeňme si ty nejdůležitější. Významně symbolické bylo přenesení ambasády do Jeruzaléma. Vskutku pamětihodnou přidanou hodnotu, vysloveně předvolební rozměr, obnáší ale Trumpovy nejnovější „dary“ – zapsaní íránských Revolučních gard na černou listinu teroristických organizací a akceptování izraelské anexe syrských Golanských výšin. Strategických pro možnost kontroly vodních zdrojů nebo přehledného ostřelování širokého okolí. Až do Damašku. První občan supervelmoci svým kontroverzním krokem nepokrytě podpořil spřízněného premiéra Netanjahua, a paralelně si získat body u některých vlivných kruhů vlastního státu. Arabská liga, v níž mají důležité slovo Saudská Arábie či Spojené arabské emiráty, nepronesla než formální odpor, jelikož za regionální hrozbu č. 1 považují Írán. Izraelská držba území jeho spojence Sýrie zůstává navíc od roku 1967 vojensky pevná. Načasování diplomatického počinu se stalo krutě vtipným, válkou vyčerpaný Asad nezmůže už vůbec, vůbec nic.

Zvlášť poslední zmíněný úspěch Izraelců dokládá, jak bezcennými se staly folianty mezinárodního práva. Tváří v tvář politice „kyje a tesáku“, „zákonům džungle“, kde platí dvojí metr norem. Golany byly uznány coby OSN víckrát odsouzený výdobytek šestidenní války. Uznány týmiž představiteli, co horují za nejpřísnější potrestání ilegálního ruského připojení Krymského poloostrova. Takové mezinárodní prostředí není ovšem bezpečné pro nikoho.


Obdobný text dnes vychází ve slovenském deníku Pravda

Vítězství Čaputové aneb Volba proti Ficovi 2

Po prezidentských volbách u našich východních sousedů se objevil absurdní náhled, že je Slovensko liberální země, liberálnější než Čechy, Morava a zbytkové Slezsko. A že bychom se měli od našich bratří učit. Jediný argument, o nějž se proklamace opírá, je samotná vítězná osoba, právnička Zuzana Čaputová. Vždyť jde o ženu, první prezidentku, doteď také místopředsedkyni (bezvýznamné) liberální strany Progresívne Slovensko, příznivkyni rovnoprávnosti sexuálních menšin a advokátku „prostého lidu“ (v boji se skládkou v Pezinku).

Více »