Pavel Kopecký

21. 08.

Praha proti sobě?

Pavel Kopecký Přečteno 2161 krát

Sociální demokracie a TOP 09 se významně liší – řadou proklamovaných politických hodnot, délkou existence, pohnutkami svého ustavení, členstvem i lecčíms jiným. Nicméně mají taky dost společného. Nejpodstatnějším je vážný úpadek preferencí.

Hůř je na tom ČSSD, jejíž představitelé se již docela nepokrytě rozhlížejí, co lze ještě v rozkymácené straně „zmincovat“ nebo kde nechal tesař díru do jiné partaje. Ale ruku na srdce, ani topka na tom není valně. Například do Evropského parlamentu pronikla o prsa modelky Twiggy, přičemž tam za ní atypicky vysedává její předseda. Jiří Pospíšil, který už párkrát měnil stranické barvy (několik roků býval např. místopředsedou ODS) a v rámci mnohoobročnictví získal nedávno i křeslo na pražském magistrátu. Jeho topkaři jsou zde členy nesnadné trojkoalice, jež má ve skutečnosti – nejspíše pro lepší čitelnost – hned pět různých členů. Hlavní slovo v ní, jak známo, drží Piráti. Subjekt, jehož bojové heslo „Pusťte nás na ně!“ mělo vyjadřovat nespokojenost s dosavadními protagonisty moci: ódéesáky, anoisty, sociálními demokraty.

Pirátský primátor Hřib zatím do košíku dosti úspěšně sbírá hlasy liberálních voličů, když agituje proti Číně a naopak pro upomínku romského holokaustu či pro duhový pochod. Pročež se sám rychle mění v nejlákavější terč; cíl ataku nejzavilejších nepřátel, koaličních partnerů. Metropolitní koalice se proto otřásá, byť jde zatím jen o lokální výbuch. Roznětka je ovšem stylová – plyn. Respektive Pražská plynárenská a. s. čili posty a finanční zdroje.

Mocenské provázání České pirátské strany s TOP 09, nejsilnější složkou Spojených sil pro Prahu, je očividnou křečí. Stmelení též kromobyčejně módním „étosem“ antibabiš-antizeman, na nějž mnozí v metropoli slyší. Ale to je krapet málo. Předák Pirátů Ivan Bartoš sice povídá, že jsou „středovou liberální stranou“, jenže úmyslná zamlženost jejich paluby skýtá široké zázemí. Od mírné pravice po radikální, anarchistickou levici. Té asi lahodí návrhy radikálních reforem, co mohou být stylové v Berlíně, leč nikoliv v nejbohatším regionu ČR. V Praze působí dokonce tak kontroverzně, až je někteří, včetně Pospíšila, označují za komunistické. Toť mimochodem při pohledu na naši nejkonzervativnější parlamentní stranu, KSČM (užívající koktejlu národovectví, třídního boje a proticikánských nálad), naprostý bizar.

Každopádně se bartošovci usilovně tváří jako „nový vítr do plachet“ stagnujícího hlavního města. Vědí, že by z metropole na Vltavě mohli snadno doplout podstatně dál. Už napřesrok, při krajských volbách. Do nezmapovaných krajin míří rovněž páně Pospíšilova partaj. Průzkumy veřejného mínění jí setrvale signalizují soumrak. Hranice europarlamentu zdolala výhradně díky „Matičce Praze“, a když v ní tahá za hierarchicky i marketingově kratší provaz, není to dobré. Přinejmenším pro vůdce, jenž si brousil zuby na primátorský řetěz a patrně si pořád ani náhodou nenechává zajít chuť. Zastínění v opěrném bodu znamená pak průšvih o to víc, že je vlastně skrytě ohrožen úspěch liberalistické koncepce, s níž se Jiří Pospíšil chopil roku 2017 spíše konzervativní topky. A logicky je tak v ohrožení i jeho předsednické křeslo.

V metropoli naposledy bodovalo hned několik formací pod značkou jakési alternativní svobodomyslnosti. Včetně Prahy sobě. Uskupení dosud nezmíněného, protože představujícího pouze „třetího vzadu“, kdo jen druhé koaličníky rozpačitě volá k pořádku. Mnoho zajíců honící lídr TOP 09 se tímhle rozložením sil octl v nepříjemné skrumáži. Stranu převzal od Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, z nichž přinejmenším prvně zmíněnému se do politického důchodu ještě zdaleka, zdaleka nechce. Pročež neváhal okopávat Pospíšilovy šéfovské kotníky moment po uzavření eurovolebních místností. Navíc do čela topky vytrvale prosazuje dalšího „bílého koně s rodokmenem“. Konzervativního místopředsedu a, stejně jako byl tehdy i Schwarzenberg, senátora Tomáše Czernína.

Hlubší smysl bojů o Prahu se nabízí sám. Stávající předák právě deset let existujících topkařů si nesmí dovolit ztratit tamější voličskou podporu, sám by ztratil mnohem víc. Ve složitém souputnictví stran s protichůdnými, ba přímo nevyjasněnými plány rozvoje hlavního města však opravdu nemá lehkou pozici. Největší ohrožení přináší ovšem situace srdci země. Bude-li i nadále Praha proti sobě.

Obdobný text publikovaly Lidové noviny

20. 08.

Kyperská vějička na tureckého voliče

Pavel Kopecký Přečteno 1875 krát

Jestli je v rostoucí nestabilitě mezinárodní politiky něco nestabilnější než všechno ostatní, je to zahraniční politika Turecké republiky. Dílem se do její nevypočítatelnosti promítá snaha vládnoucí kliky vychytrale kmitat mezi dominantními hráči a získávat od nich bonusy. Chcete-li úplatky. Dílem jde o konsekvenci vnitřních zmatků země na Bosporu jako takové.

Stávající Malá Asie trpí přehršlí těžkostí. Snad více problémy, než může regionální mocnost unést. Panuje vnitropolitické napětí, neboť – budeme-li parafrázovat Erdoganova slova – „vystoupila z tramvaje demokracie“. Což se mnoha občanům pranic nelíbí. Na jejím hornatém území prodlévají také miliony migrantů. Primárně sice slouží k obstojnému vydírání Evropy, nicméně pro Ankaru představují břemeno. Mimo jiné břemeno bezpečnostní nebo hospodářské, což zvláště pro zemi vadnoucí ekonomiky není nijak povzbudivý aspekt.

Nejpřednější starostí státu, jež jinak po desetiletí vede (ozbrojený) konflikt s početnou minoritou Kurdů, se však zdá něco jiného. Mezinárodněpolitické důsledky pořád vypjatějšího, neukočírovaného vměšování do věcí sousedů. Najmě Sýrie či Iráku, kde erdoganovci halasně porušují už tak vachrlaté mezinárodní právo. Jen aby stůj co stůj zabránili vytvoření jakékoliv kurdské státnosti. Tudíž je ta tam kdysi na odiv stavěná ideologie „nulových problémů se sousedy“. Mustafa Kemal Atatürk by se asi soudobému Turecku hodně divil. Výpady do zahraničí jsou ostentativní součástí rozpínavosti Turecka, jehož velikášský „sultán“ avizoval velkou operaci „na východ od Eufratu“.

Při svých agresích využívají skvěle vojensky opatření Turci rozhádanosti kurdských skupin, a současně těmito útočnými akcemi stupňují domácí, ostře nacionalistické nálady. Historicky osvědčený prostředek direktivního vládnutí. Dnes pojednou vykládaného jako přednost, kterou maloasijskému lidu jeho nepřátelé závidí. Od toho je samozřejmě jen krůček k tvrzení, že nebezpečí pro zemi „velikého vůdce“ přichází z Východu i Západu. Vlastně ze všech stran.

Nezvládnuté ambice páně prezidentovy ale zapříčinily jednak propad vztahů s USA, druhak s Unií „starého kontinentu“. Již dříve dávající na srozuměnou, že začlenění Malé Asie do Evropy není na pořadu dne. Odpovědí se stal rozmach spolupráce s Ruskou federací a Čínou, jež se však netají pocitem nadřazenosti. Nesouměřitelností strategického partnera na hranici dvou kontinentů.

Do rámce poněkud zběsilé turecké zahraniční politiky spadá i růst napětí kolem kyperských teritoriálních vod. V nich byly nalezeny zásoby zemního plynu, od nějž si některé státy slibují zmenšení energetické závislosti na uhlíkových palivech z Ruska. Svoje zdroje by chtěla diverzifikovat i Ankara, nicméně její snaha získat díl z koláče má samozřejmě též rozměr čistě politický. Je známo, že od sedmdesátých roků není Kypr jednotný. Jeho rozštěpení vojenskou hranicí na dvě znepřátelené části má na svědomí turecká agrese. Vedená před čtyřiceti pěti lety dosti podobnými pohnutkami, jaké dnes Ankaře velí táhnout proti kurdským milicím.

Tehdejšímu násilnému pokusu části místních Řeků o připojení k „Heladě“ (na základě ideálu tzv. Enosis o unii veškerých Helénů) zabránila pravidelná turecká armáda. Bylo totiž víc než jasné, že za sjednocovacím projektem stojí tehdejší aténská vojenská junta. Invazí vzniklo závislé území, krom Ankary nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Nezákonné ustavení loutkového státu, kam se přestěhovalo značné množství Turků pevninských, nebylo ovšem nikdy uspokojivě řešeno. Ačkoliv se zejména před vstupem Kyperské republiky do EU (r. 2004) objevily dosti seriózní snahy o znovusjednocení Afroditina ostrova.

Zajisté to nebude Erdogan, kdo by dnes něčemu takovému přál. O to víc, že si z mladých let pamatuje, jak báječnou odezvu měl vpád ve prospěch „tureckých bratří“ na domácí půdě. V regionu východního Středomoří, kde se právo a výzvy OSN ignorují jak na běžícím pásu, by bylo hodně hrubou chybou nevyužít tohle prověřené téma. Vějičku na voliče.

V krácené verzi text publikoval slovenský deník Pravda

02. 08.

Ideologická diverze

Pavel Kopecký Přečteno 4120 krát

V minulém textu jsem na okraj zmínil, jak patologický je odpor Vladimíra Špidly k minulému režimu. Ihned se našla „dobrá duše“, žena, jež mi „vytkla“, že to by se mi jistě stát nemohlo. Bez mučení přiznávám, nemohlo. Něco nebo někoho chorobně nenávidět se mi příčí, zvláště po třiceti letech.:-)

Co se týká jádra sdělení nejmenované e-kádrovačky, jsem za něj vděčný. Je nezáměrně inspirativní. Když mi zkraje roku blesklo hlavou, kolik zase floskulí, polopravd a propagandistických výmyslů si na podzim vyslechneme kvůli „slavnému výročí“ a kdo všecko se na ně pokusí se svým sobeckým zájmem nabalit, polilo mě horko. Uměřený a politickou korektností zavádějící bude najisto výklad počátku 2. světové války. Ale kolik věder maloměšťáckého sentimentu se na nás, najmě z veřejnoprávních médií, vylije kvůli „opadávání listí“ z dubiska revolučního étosu. O zvýšeném nasazení horlivců do soudobého zostřování boje proti „ideologické diverzi“ nemluvě...

Příšerná jednostrannost v našem středním proudu doteď, třicet roků od státostranického zřízení, dominuje. Pro mě je kategoricky nepřijatelná taky proto, jelikož má lví zásluhu na úspěchu obskurních, hlavně když alternativních, informačních zdrojů. Anebo kromobyčejně úspěšném tažení řetězových poplašných mailů. Tradičně se tudíž snažím o vyváženost pohledu, protože každá mince má, obrazně řečeno, nejméně dvě strany. Čímž jsem si to, tak jako samozřejmě mnozí jiní, opakovaně polepil a třebas do jistých médií najednou nemohl.

Jenže na tohle téma hovořit nechci, ač je barvité. Chtěl bych vám k zamyšlení, milý čtenáři, nabídnout relevantní výrok Olgy Sommerové. S touto dámou sice v mnoha, mnoha věcech nesouhlasím, leč o to víc mě její následující pohled zaujal. Krom dalšího proto, že se nepřímo dotýká jednoho z aspektů polistopadového vývoje české kultury, úpadku filmovnictví. V globálu jím známá režisérka shrnuje dost z toho, co se dnes opět – v našich dějinách po n-té – „nehodí nahlas říkat“:

"Bolševika jsem nenáviděla, moje největší životní přání bylo, aby šel do hajzlu, ale naděje byla mizivá. Nechci, aby to vyznělo jako vzpomínky starých zbrojnošů, ale paradoxně ta doba s sebou nesla i pozitivní hodnoty, například to, že se pěstovala přátelství, lidi měli na sebe čas, protože vůkol bylo mrtvo. Byl čas na sebevzdělávání z těch zdrojů, které byly k dispozici.

Jistě – nemohli jsme jezdit do světa, informace z tohoto světa svobody se propašovávaly obtížně, ale byla tady k dispozici literatura, a každý počin v kultuře byl událostí, všichni o něm věděli a mohli diskutovat. Teď je informací tolik, že si stejně musíš vybírat, abys je prožil do hloubky.

Mně dnes vadí nadvláda peněz. To, co dřív dělal bolševik politickou cenzurou, dnes diktují peníze. Ten kdo má peníze, rozhoduje. A můžou to být stejní nevzdělaní blbci, jako byli komunističtí cenzoři. Někteří ﬁlmoví producenti získali s majitelstvím peněz tvůrčí touhy, nechají režiséra ﬁlm natočit, někdy i sestříhat, a pak se na tu vytvořenou kořist vrhnou a začnou ji porcovat podle svých představ.

Není to politická cenzura, ale estetická. Jsou to lidi, kteří třeba na FAMU vystudovali produkci, a najednou se z nich s plnou peněženkou stali samozvaní umělci, zatímco režisér je sesazen do pozice strojníka..."

Dodávat cosi není snad ani potřeba. Byť se o to mnozí pokusí, tak snadno se podobné mínky odmávnout nedají. Ať jsou potírány, či ne, mají své společensko-politické důsledky. Včetně snahy volebně protestovat proti demagogům a kleptokratům polistopadové éry. Co s tím? Už bychom konečně měli být jako společnost, myslím si, nejen informačně dospělejší!

Archiv článků: srpen 2019

Praha proti sobě?

Kyperská vějička na tureckého voliče

Ideologická diverze

Blogeři abecedně