Podľa plejády prieskumov verejnej mienky v Spojených štátoch boli posledné vojny, na ktorých superveľmoc participovala, či stále participuje, zbytočné a škodlivé.
Namiesto ustanovenia strategických výhod sa zakladali požiare, ktoré sa nedarí zahasiť, a plamene stále preskakujú. Agresívni velikáši si totiž vzali hneď za sebou niekoľko zadúšajúcich hltov. Priebeh i doterajšie dôsledky týchto konfliktov poslúžili na Západe málokomu. K výnimkám patria zbrojárske koncerny alebo tajné služby, ktorých právomoci rastú.
Zásadne iné konzekvencie prinieslo uvedenie rozličných aktérov vo svete. Okrem iného Číny, ktorá srdečne víta akýkoľvek realistický spôsob, ktorým sa dá akcelerovať oslabovanie Západu. Na sýrskej šachovnici dnes dominuje pragmatický trojlístok Ruska, Turecka a Iránu.
Prefíkané hry iránskych rozviedok prispeli k strategickej porážke Spojených štátov a ich spojencov v susednom Iraku. Američania najprv ajatolláhom z Teheránu poslúžili ako likvidátori svojho bývalého spojenca Saddáma Husajna, ktorý s ich podporou osem rokov bojoval proti Iránskej islamskej republike. Vďaka tomu, že mu kryli chrbát, sa absolútne ničoho neštítil. Preto nie je až také paradoxné, že za Saddáma bol Irak relatívne najstabilnejší.
Iracké predpolie pre ďalšiu prípadnú zmenu režimu nedokázali okupanti dlhodobo stabilizovať. Nanútené volebné reformy spôsobili, že sa zmenil vzťah medzi miestnymi menšinovými sunnitmi a väčšinovými šiitmi. Majoritou, ktorú zvrhnutý baasistický režim držal nakrátko.
Rast zmätkov, ba sektárskeho násilia viedol až k občianskej vojne. Po dlhoročných krvavých konfliktoch na otrávenom sekulárnom poli sa zrodil i obludný Daeš a ďalšie extrémistické formácie, tešiace sa po istý čas takisto podpore prozápadných kruhov. To sa podobá na situáciu, keď Západ využíval na svoje taktické ciele nábožensky radikálnych partizánov v doteraz bojujúcom Afganistane.
Súčasná vláda v Bagdade má úzke vzťahy so susednou regionálnou mocnosťou, a tak sa zo západných médií dozvedáme, že sa búri ten „vhodný“ iracký ľud. Rovnako ako demonštranti v Iráne, ktorým sa nevidí komplikovaná ekonomická situácia v ich sankcionovanej vlasti.
Čím bude slabšia existujúca iracká vláda, tým neistejší bude vplyv Teheránu, ktorý sa ešte nedávno chvastal, ako sa jeho moc, navzdory všetkým ústrkom, roztiahla vo veľkom blízkovýchodnom polmesiaci. Od Iránu cez Irak a Sýriu až po Libanon.
V malom Libanone sa dnes ľudia tiež búria, dokonca v niektorých prípadoch pre dosť podobné dôvody ako Iračania – pre korupciu, problémy so štátnou správou či pre nezamestnanosť. K tomu sa hodí sarkasticky poznamenať, že nejeden obyvateľ povodia Eufratu a Tigrisu na tzv. Islamskom štáte oceňoval, ako skvalitnil verejné služby a chod štátneho aparátu.
Rozdiely, a to nie nepodstatné, však existujú. Libanončania, ktorí nezabudli na svoju pätnásťročnú občiansku vojnu a sú pohlcovaní migrantmi zo Sýrie, hľadajú určité mantinely pre svoje protesty. Iračania takéto hranice nemajú. Bezpečnostné zložky používajú ostrú muníciu, obojstranné násilie je na dennom poriadku. Straty na životoch pri potláčaní nepokojov v uliciach sa už prevyšujú tri stovky.
Nestabilitu v Iraku ovplyvňuje mnohoročný zápas o dominanciu nad týmto štátom ležiacim na bohatých náleziskách ropy. Ide o boj o pozíciu regionálneho hegemóna. Čoraz znepokojenejší z teheránskeho rozmachu na Strednom východe je Izrael, ktorý disponuje jadrovými zbraňami. Iracké búrky sú tak vlastne len kamienkom do mozaiky.
Publikoval slovenský deník Pravda
Česká politika je bohužel obvykle přízemní. Nemusela by, cožpak o to, ale je. Obvykle se v ní manifestuje stereotyp s konformitou. Vztahům s cizinou dominuje všeobjímající strach, co si o nás ten který (Velký) bratr bude myslet. Hlavně je proto nerozzlobit, jen ty bývalé... A nejmenší měřítko, v rámci něhož si dovolíme skutečně vzdorovat spřízněným aktérům, je V4. Srovnatelné země, které se vyznačují reálnými národními zájmy, jsou nám obvykle nedostižným ideálem. Pokud vůbec. Masarykovská éra diplomacie je totiž – po neúspěšném pokusu o její obnovu v 90. letech – ta tam.
Vnitřní poměry i jejich správa jsou s tím bohužel v plné harmonii. Tradičně se nesou v tónu záplatovací, příštipkářské politiky, jíž bylo naše prostředí proslulé ještě za starého Rakouska. Černý havran bezkoncepčnosti zastiňuje kdeco; poletuje nad školstvím, stejně tak nad výstavbou dálniční sítě.
Majorita tuzemských politiků promlouvá obvykle výhradně v duchu moudrých výzev. Zejména k jakési jednotě veřejného mínění nebo ve stylu hereckých etud morálního pohoršení nad “rozvraceči” vezdejšího poklidu. Byť by to byla sama hlava státu. Proč by však ne, demokracie nemůže existovat bez neustálé kritiky. Nicméně je v tom malá-velká zrada. Jednak se občas zdá, jako kdyby mělo pomyslné zasypávání národních okopů probíhat jen dle pražských zvyklostí. Druhak je jisté, že elity, nebo za ně se považující figury, v oněch okopech myšlenkově uvízly. Jejich hloubku brání vlastním tělem. Jinak by snad neznaly žádná témata, nad nimiž by nemohl většinový volič mávnout rukou. Složité, často zásadní, aktuální náměty se tak buď nevyplatí obyvatelstvu prezentovat, anebo jim jednoduše sami dotyční nerozumějí. Domyšleno do konce: skutečná budoucnost státu je ani za mák nezajímá.
Starého psa novým trikům nenaučíš, praví známé přísloví, pročež nezbývá než dál pokračovat ve vyježděných kolejích. Útočit například z údajně etického hlediska na “kontroverzního a vulgárního prezidenta”. Peskovat ho za obojí, označovat za údajného ruského agenta a přát mu, jak se onehdy stalo – smrt.
Emocionální výlevy jsou vývojově starší než rozum a všichni na ně dokážeme reagovat. Mají proto zaručený účinek. Zvláštně dnešní kampaně tak obvykle stojí na jednoduchých symbolech či emocích, po nichž ale leckdy zůstávají hluboké jizvy. Hluboké jizvy v českých duších zanechala také mnohá přepisování dějin, jež tolikrát umožnila rovněž výměnu veřejně činných osob. K nám už ale skoro třicet let žádná převratná společenskopolitická změna nepřišla a trvanlivá témata zde skutečně nerostou jako houby po dešti. A tak nezbývá, než až do krajnosti dojit dosavadní náměty. Až do trapnosti. Tak bylo na oslavách třicetiletí klidného předání moci KSČ, jemuž se oficiálně říká sametová revoluce, patrné, jaký nám to vznikl sametový kýč.
Přepisování historických interpretací je naším folklórem, a jelikož již opravdu docházejí náměty, musí se jít do krajnosti. Vem, kde vem. Začalo to přinejmenším za hrubostí a ignorancí proslulého Mirka Topolánka, jenž s radostí užíval dějinné pojmy a události, které vůbec nechápal.
V roce slavného výročí nejvíce zabodovali jeho pravicoví pohrobci. Obrazoborecký starosta Prahy 6 za TOP 09 Ondřej Kolář, když prosadil odstranění sochy osvoboditele Koněva. Nápad dokonce provázel urážkami lidí, kteří smývali “náhle” se objevivší rudou barvu na maršálově (dodatečnými informacemi opatřeném) pomníku. Podle něj to byli “ruští trollové”.
Tématu se zjevně chytil další politický komik, syn známého televizního komika. Bývalý bulvární novinář Novotný, toho času starosta jiné části metropole za ODS. Z původní profese, o níž vždy s takovým narcismem mluvil, si přinesl i metody práce. Trumfnout kolegovu sprostotu zvládl hravě. Pomník nechce v Řeporyjích kácet, nýbrž budovat! Vystavět z veřejných peněz trvalou připomínku vlasovců. Žalobám je jistě zvyklý, v politice si nejméně jednu vysloužil již dříve, a názory skutečných znalců minulosti ho zajímají ze všeho nejmíň. Klíčové pro něj je, že mu na to Rusové skočili a on se, jako za starých časů, zviditelnil.
Pro nás je ale nejspíš rozhodující něco docela jiného. Z Novotného, s jeho manifestační hrubostí a primitivismem v pseudokauzách, se stal asi nejznámější reprezentant nejsilnější opoziční strany. Partajník, jemuž čelní funkcionáři, bezradní a šedí obránci demokracie, s radostí tleskají. Což není hezké vysvědčení ani těchto předáků, ani naší doby.
Článek publikovaly Lidové noviny