Světově proslulý název finančního centra Wall Street by se dal s trochou fantazie přeložit jako „Hradební ulice“. Od okolního světa mnohými „valy“ důkladně izolované prostředí ekonomických elit je ale už nějakou dobu obléháno. Znamená totiž mnohostranný symbol. Hlavně pro současný hospodářský, ale i obecnější úpadek světového řádu.

Obléhací techniky od pradávna slouží k obsazení hradu a není tomu jinak ani tentokrát: hlavní sílu výbuchu šířící se lidové nespokojenosti tvoří hnutí „Okupujte Wall Street“. Demonstranti, kteří jsou jistým protipólem hnutí Tea Party, nacházejí podobně naladěné vrstvy i jinde po světě. Hlavně v Evropě. Společně usilují o změnu stávající podoby kapitalismu. Shledávají ho totiž nespravedlivým a mají taky proč. Nepatrné množství lidí dneška vlastní drtivou většinu majetku, rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími jsou větší než za egyptských faraónů a politický vliv těchto nezřetelných skupin roste.

Jejich (mnohdy úspěšnou) ambicí je přetváření obecných pravidel pro přerozdělování statků a vyvazování se z právní zodpovědnosti. K důsledkům patří do nebe volající sociální nespravedlnosti – a ohrožení demokracie.

Protestující, co si třeba ve Španělsku říkají „rozhořčení“ a někteří odborníci je považují za pokračovatele lidových revolt šedesátých let, mimo jiné překonávají jeden zásadní negativní jev dnešní společnosti. Mám na mysli vnitřní rozdrolenost. Vše je dnes stále složitější, vnitřně členitější, přitom vzájemně propojené a proto zranitelnější. Chcete-li, globalizovanější. A přitom jsou si lidé navzájem vlastním způsobem vzdálenější. Moderní vlivné zájmové skupiny tenhle paradox přítomnosti podporují, protože přehnaně individualizovaná společnost je lépe ovladatelná.

Protože vznikají dříve nebývalá nebezpečí lidským právům a svobodě, mělo by na ně nově reagovat též občanské a lidské uvědomění. Masaryk říkal, že demokracie je diskuze, tudíž o českém prostředí hodně vyjadřuje, kolik prostoru dostávají ve sdělovacích prostředcích středního proudu názory nekopírující pohledy mediálních předáků. Jen se podívejme, kolik vody uteklo v newyorské řece Hudson, než se u nás začalo více mluvit o početných nespokojencích v USA.

Teď se taktika změnila a řada novinářů u nás pojednou neříká nic jiného, než nemyslete na protesty s vážností, stejně jsou to rozežranci. Což je pojem doslova převzatý od jistého publicisty. Zřejmě souzněného s nedávnými výroky našich vládních představitelů o tom, že se nemusíme bát, protože Česko bude tím osamoceným ostrovem klidu ve světové hospodářské bouři. Pak najednou následovaly úspěšné předvolební lži o šetření a boji proti korupci. Když už ani to nebylo dále udržitelné, dozvěděli se Češi a Moravané další nehoráznost. O svých životech nad poměry a mejdanu, co prý musí honem skončit.

Viníci prostě nejsou vpravdě nenajedení finančníci, poskytující „toxické“ úvěry, tunelující a pochybně privatizující další a další veřejné služby, nýbrž prý příliš štědré sociální systémy. Tuhle „perlu“ v nedávných Otázkách Václava Moravce zplodil (či spíše opakoval) někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Jeho důrazný oponent, americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stieglitz, působil v našem prostředí div ne dojmem bolševika. Přitom de facto hájil poměry zemí s nejpropracovanějšími sociálními systémy (Německo, státy Skandinávie), které dotyčné obtíže zvládají nejsnáze.

Tohle všechno bychom si měli uvědomit, až přijdou další pokusy vymývat nám mozky hledáním veřejných nepřátel v nejchudobnějších. Anebo snahy ve velkém urážet aktivisty či shromážděné řadové občany, jimž nejsou lhostejné osudy vlastní i osudy jiných. Všichni máme své akcie na Wall Streetu.

Článek je rozšířenou verzí komentáře, který zveřejnil deník E15