V Sýrii bylo před pár dny nastoleno příměří. Klid zbraní mezi zákonnou, ale z našeho pohledu málo legitimní vládou Bašára Asada a různorodými povstalci. Vnitřně rozličná, ba roztříštěná je i samotná země, což dále komplikuje už tak omezenou možnost smysluplného zásahu zvnějšku.

Přitom se nedá přehlédnout strategická poloha tohoto dosud formálně baasismem ovládaného státu. Hraničícího s Tureckem, Irákem, Libanonem, Izraelem a Jordánskem; sekulárního, ale spojeneckého s teokratickým Íránem. Ovšem občanská válka dala tomuto zmatku zcela jiný rozměr. Ve výhni prozatím utlumeného konfliktu se mísí spousta protichůdných zájmů, jejichž konečnou slitinu se odvažuje hádat málokdo.

Odlišnosti zájmů manifestují velmoci, ať se jedná o USA, Rusko nebo Čínu. Ovšem krajně rozličné postoje vyjadřují i země či organizace regionu. Včetně těch, co mají z nějakého důvodu blízko k okcidentu. Radikálně muslimský, protiizraelský Hizballáh (v překladu „Boží strana“) podporuje kliku prezidenta Asada, hanlivě řečeného „Žirafa“. Kdežto nábožensky také velmi přísná, se Spojenými státy propojená Saudská Arábie, podporuje penězi a zbraněmi jeho svržení. Mimochodem za účelem, jenž se nelíbí Washingtonu.

Aby toho nebylo dost, mezi Sýrií a územím Saúdů zase leží menší, prozápadní Jordánské království, které bere naftu z Arabského poloostrova. Tančí mezi vejci, takže mluví o kompromisu: odstoupení vládnoucí kliky za zachování rámce režimu.

Nicméně nyní panuje příležitostně porušované příměří, kvůli čemuž se obě strany konfliktu – jak jinak – vzájemně obviňují z proradnosti. Nadcházející dny a týdny budou zřejmě rozhodující. Pro budoucnost syrské odnože arabského jara, pro stabilitu Sýrie. A nejspíš i pro celý region.


Glosa vyšla v deníku E15