Stávající vládní garnitura České republiky, toť jedno obrovské neštěstí. Kynoucí navíc jako dobře nakypřené těsto. Kdyby pouze existovala, zůstávala ve Strakovce pro udržení moci samotné, bylo by ještě relativně dobře. Nicméně ona sice postupně chřadne, ale proto také vůčihledně více a více tlačí na pilu, aby ještě urvala, co se z (vlastního) života urvat dát. Své i veřejné zdraví tím samozřejmě dále podkopává, ovšem kapsy spřízněných zájmových skupin nebo černé stranické fondy ční nade vším.

Máme to před očima. Nikdo už vlastně ani moc nepředstírá. Včetně tloustnoucího premiéra Petra Nečase, který veškerou energii vydává, aby mu dílo nepuklo pod rukama. Přinejmenším příliš předčasně. Což se stalo jeho předchůdci v čele „strany a vlády“, Mirku Topolánkovi. Jediné, nač se teď může formální hlava vlády ještě spoléhat, je paradoxně výhrůžka koncem vlastního kabinetu. Přirozeně nikoliv dlouhými opozičními léty vyhladovělé levici nebo nespokojené populaci, nýbrž vlastním lidem.

Aktuální pravicová trojkoalice už dávno nemá nic moc společného s prvotním trojlístkem Občanské demokratické strany (ODS), TOP 09 a Věcí veřejných (VV). Posledně zmíněná struktura, podezřelá od začátku, se totiž záhy rozštěpila. Tím vznikla nová vládní strana s drzým názvem LIDEM. Kdežto „Věrní Véčkaři“ zamířili za svým (nepravomocně) odsouzeným guruem Vítem Bártou do křiklounské opozice.

Zmizela definitivně jednoznačná, kdysi opěvaná velká majorita v dolní komoře parlamentu. Vláda rozpočtové nezodpovědnosti a boje proti nepřátelům korupce se však jakžtakž drží, ač na hliněných nohou. Opřená o berličku kariéristické struktury ministryně Karolíny Peakové, mající „k dispozici“ 100 členů i nulovou podporu veřejnosti.

Ne dost na tom. Bizarním je, že bývalou nejmenší partaj sněmovny, rozdělenou na dvě ještě menší, nejde zahrnout do dvou názorových množin. Na jejich pomezí, v jakési nezřetelné podmnožině šedé zóny, se pohybují „volné radikály“. Hlasující například dle agitky Pražského hradu, jež má patrný vliv i na obě zbytkové, rozvaděné partaje. Koryfej čili také „vrtošivý stařík“ české politické scény, Václav Klaus, stále tahá s gustem za provázky. A nepřestane, tu přidá, tu ubere. S péčí zkušeného zahrádkaře si hnojí a přihrabuje záhonek k pohradnímu politickému rozkvětu. Vláda se jím současně kácí i podpírá.

Skrze své věrné drolí teď sebou samým roku 1991 založenou ODS. Vhodnými vidlemi ke kydaní kompostu na její stávající vedení jsou mu ti, kteří neobstáli ve vnitrostranické konfrontaci s Nečasovou klikou. Svá vlákna v předivu spletité sítě mohou mít rovněž zbytky sentimentu za železnou rukou Klausova šéfovství, anebo barvitými spekulacemi vyzdvihovaná prezidentova přízeň ruským energetickým zájmům.

Teď je však nejviditelnějším, provázaným domácím námětem snaha nové koalice zvýšit DPH či v život uvést takzvané církevní restituce. Obojí jsou projekty nepromyšlené, špatně zdůvodněné, tlačené pouhým chtěním vlivných. Basu shůry tvrdí antidemokratická hysterie katolických funkcionářů.

Obojí už jednou prošlo dolní komorou, obojí bylo jí navráceno komorou horní. Senátem, který přeci jen dokazuje svůj občas zpochybňovaný význam. Přehlasování pak vyžaduje zvýšený počet zvednutých paží, kterých se však nedostává.

Zapracovala Neviditelná ruka kuloárních trhů, zvýšení daně neprošlo, podivné majetkové vyrovnání s církvemi (včetně nově stvořených) se odsouvá. Na neurčito, protože nečasovci se jako vzdorovité děti rozhodli proběhnout si znovu kolečko schvalování daně z přidané hodnoty. Vláda, sněmovna, senát, sněmovna…? A to je ještě čeká prezidentovo – snad ne v Chile zcizené – pero. Tomu se říká jarmark marnosti.


Článek vyšel ve slovenském deníku Pravda