(Pozn.: článek byl těsně před volbami zveřejněn Parlamentními listy.)


Poslouchal jsem předvolební rozhlasové zamyšlení známého spisovatele a vězně komunistického režimu. Z tónů jeho projevu se takřka zhmotňovala nevyvětraná hrůza dávno prožitých let. Jenže přitom v pravém smyslu nevzpomínal; vážně sděloval svůj názor na brzké krajské či senátní volby. Agitoval.

Vyděsilo ho, že by mohla v krajích posílit KSČM, kterou má do očí bijící myšlenkovou zkratkou propojenu s 50. lety. Celé to jurodivé pandemonium nějak přenáší i na možnou, leckde už přece dávno existující povolební spolupráci se sociální demokracií. Na tu má nejspíš zlost už taky pěkně dlouho: přinejmenším kvůli spojení její předchůdkyně s KSČ v roce 1948.

Když tak přemýšlím, na jednu stranu se mi trochu příčí hodnotit názor o hodně staršího člověka, jenž prošel těžkými žaláři minulého režimu. Přesto mám pocit, že je třeba se vůči takovému postoji vymezit. Při vší úctě mi totiž přijde jako bolestí podmalovaný anachronismus. Zahledění do minulosti, nebezpečně podobné tomu chápání přítomnosti, které nejčastěji vídáme u stařičkých členů či sympatizantů dnešní komunistické strany. Jim ve vzpomínkách zůstala Velká hospodářská krize nebo hitlerovská okupace.

Jde v podstatě o podobně pootevřené okénko do myšlení let minulých, neboť z něj vyplývá, kdo patří k lidem nejvíce spjatým se středoevropskou moderní historií. A stojí za to přidat pro doplnění známý fakt, že frazeologií si vnitřní prázdno nejčastěji vycpávají fanatici či hlupci. Dnes to bývají „bolševicky“ rázní antibolševici. Nejlépe ti porevolučně procitnuvší.

Další paralelu k minulému režimu vidím v tom, že existuje představa, jako by (ne)volení někoho něco garantovalo. Včetně svobody. Stačí si vzpomenout na řadu dnešních pravicových politiků, kteří měli veletucty ambicí vyniknout v rámci státostranického režimu: od stávajícího premiéra Petra Nečase, přes hlavu státu Václava Klause, exministra a prezidentského kandidáta Vladimíra Dlouhého, až po nyní drobet upozaděné politiky Ivana Langera či Vlastimila Tlustého. Právě tito jedinci, budovatelé takzvaného mafiánského kapitalismu za ODS či ODA, nespočetněkrát zneužili protikomunistické karty. A s ní příležitostně i zkušenostmi poznamenané pamětníky.

Klasickým příkladem takového politického cynismu byla klausovská „mobilizace“, kdy se strašilo návratem před Listopad skrze sociální demokracii. Výsledkem byla „velká deka“ špatně skryté koalice, co se nazývala opoziční smlouva.

Aktuální komunistická strana, početně rychle slábnoucí (v roce 2006 měla necelých osmdesát tři tisíc členů, nyní asi o 26 000 méně), leč rozhodně daleko nejmohutnější z českých partají nepředstavuje po tolika letech od společensko-politických změn žádné reálné riziko pro stávající režim. Začleněný navíc do klíčových nadnárodních struktur. Což onehdy nepřímo připustil i kdejakou mystifikaci hledající Nečasův kabinet.

Mnoho lidí se teď k Filipově straně utíká, ačkoliv je pořád zcela zřetelně v nemilosti mediokracie. Do jisté míry snad i proto. Svým způsobem je zábavné ujasnit si, proč KSČM zažívá určitý vzestup přízně. Z nemalé části nejde o její dobrou práci, ale sebediskreditaci pravice. Rozezlený protest širokých vrstev vlastně „normalizuje“ její pozici. Změna postoje bývá také nejednou spojena se zcela neadekvátní představou, budu-li citovat jednoho diskutujícího, že „je lepší stát frontu na banány než na práci“.

Existuje navíc skupina levicových voličů, kteří svou aktuální preferencí posílají vzkaz do vnitřními spory oslabovaného Lidového domu. Hlavně pak rozčílením nad některými korupčními skandály (Davida Ratha nebo okolí ústecké hejtmanky), popřípadě nad krajskými koalicemi s ODS. Ale nechtějí se zároveň spoléhat na „sexymozek“ Jiřího Paroubka, či Zemanovo „zmačkané sako“ SPOZ. Vlastně tím i nepřímo tlačí na užší spolupráci ČSSD s Komunistickou stranou Čech a Moravy, jež se pozvolna vymotává z ritualizovaného obklíčení.

Možnosti sbližování ČSSD a KSČM by mohla napovídat též podobná programatika, lišící se spíše v otázkách zahraničních vztahů. Posilování vzájemných vazeb se však olbřímí podpoře ve vedení obou největších levicových stran netěší. Z několika příčin. Každopádně plán sjednocování významných aktérů levice leží na stole už proto, že její pospolné rozmáchnutí od levého kraje po střed přineslo slovenskému Smeru premiéra Roberta Fica suverénní volební úspěchy.

Nicméně jsme narazili na kámen úrazu. Například z vládní spolupráce by zanedlouho jasně vyplynulo, že komunisté žádnou cestu k výraznému zlepšení poměrů neznají. Ani znát nemohou. Tak jako třeba kdysi ve Francii by tím ztratili svůj protestní pel.