Obvykle se snažím oddělovat svou publicistickou činnost a činnost věnovanou odbornějším periodikům. Tentokrát ale činím výjimku a přetiskuji zde text z Revue Politika. Jedná se o interview s redaktorkou Literárních novin Terezou Spencerovou, která se právě vrátila z válčící Sýrie, jejíž konflikt bývá v našich médiích, tak jako mnoho jiných událostí, podáván obvykle tendenčně...



Právě ses vrátila ze Sýrie, kde už dva roky probíhá krvavá občanská válka, jež prý doteď připravila o život asi 70 tisíc osob. Co tě přimělo vyrazit do tak nebezpečného prostředí?

Na počátku byla nabídka syrské ambasády v Praze, jestli se nechci jet podívat na tu stranu konfliktu, který se u nás neprotežuje. Okamžitě jsem kývla. A dovolila bych si poznámku k oněm 70 tisícům mrtvých – toto číslo zveřejnila nedávno OSN, která ale už na konci roku 2011 oficiálně přestala ztráty v Sýrii počítat, protože je není možné nijak ověřovat. Dokonce i mnohé proudy syrské opozice považují číslo za silně nadsazené. Vysvětlení se pak nabízí dvojí – buď je to snaha OSN určitým zdramatizováním situace přimět „mezinárodní společenství“, aby už konečně začal jednat a válku řešit diplomaticky, nebo to může samozřejmě z druhé strany posloužit jako záminka k „humanitární“ intervenci. Co se týče počtu obětí války, poslední „shoda“ panovala někdy na loni na 40 tisících mrtvých, v Damašku se oficiálně mluví o „desítkách tisíc“ obětí.

A bylo obtížné proniknout do takhle destabilizované země, speciálně pak do metropole Damašku? Potkala jsi tam i nějaké jiné české novináře?

Jak se to vezme. Komplikace byly hlavně praktické. Rebelové z džihádistické Fronty al Nusrá střílejí na civilní letadla, čímž de facto uzavřeli letiště v Damašku, takže zbývá trasa z Bejrútu a po silnici. Vede oblastí, kterou kontroluje vláda a po většině cesty jsou armádní checkpointy. Ale i tak byl problém najít v Bejrútu taxikáře ochotného vyrazit za setmění. Převládá tam strach, že budou přepadeni a v lepším případě jen oloupeni. Kamiony se zbožím lemovaly celou trasu na libanonské straně až k syrským hranicím a čekaly na ráno, kdy je vše prý bezpečnější.

Jaká je nyní v daném hlavním městě bezpečnostní situace a jak prognózuješ její vývoj?

Damašky jsou dnes jakoby dva – v centru je relativní klid narušovaný „jen“ stále častějšími teroristickými útoky; především jde o nálože v automobilech. Na okrajích města vládní armáda odráží džihádisty, kteří jsou hlavní povstaleckou silou u Damašku. Dunění děl a granátometů je slyšet neustále. Lidé z předměstí se tak podle intenzity bojů přesouvají do centra a pak zase zpátky. Jak dlouho takový stav může vydržet, netuším. Faktem ale je, že v celém konfliktu vládne už nějakou dobu v zásadě patový stav.

Kdo vlastně reálně tvoří vzbouřence proti asadovské vládě? Mají aspoň nějaké jednotné zastřešení, například aby bylo možno s někým smysluplně jednat?

Pod pojmem „rebelové“ se dnes skrývají stovky ozbrojených skupin s často protichůdnými cíli. Ty sekulární lze možná zařadit pod hlavičku Svobodné syrské armády, ale i její jednotlivé brigády spolu často bojují navzájem, obzvlášť o nadvládu nad tím kterým územím či městskou čtvrtí. Islamisté se zase hlásí k Frontě al Nusrá, která má proklamovanou podporu Al-Kajdy. V té směsi si Západ neumí vybrat někoho spolehlivého, komu by dodával zbraně, a tak sází na exilovou opozici, jež ale podle všeho v samotné Sýrii nemá velký vliv a někteří její představitelé nebyli v Sýrii třeba i víc než 40 let. Asadovská vláda se od počátku roku snaží oficiálně nabízet dialog všem, kdo složí zbraně, a postupuje přitom jednotlivě a prý „bere“ jednu skupinu po druhé. Zdá se, že některé skupiny si už uvědomily, že dva roky války neposunuly jejich někdejší požadavky ani o píď. A svou roli určitě hraje i únava a vyčerpání. Dialog s džihádisty je ale nereálný už dopředu.

Co si obecně myslíš o dalším směřování syrského konfliktu, nehrozí srovnatelně dlouhý zápas, jenž se před lety odehrál v sousedním Libanonu?

Hodně bude záležet na postoji Západu. John Kerry přitom před pár dny v Oslu prohlásil, že povstalci by měli usednout k jednacímu stolu s Asadem, což je naprostý obrat v dosavadním přístupu, kdy byla Asadova demise prvním předpokladem čehokoli dalšího. Je ovšem otázka, jaký vliv mají USA na povstalce v samotné Sýrii, protože se zdá, že větší roli tam dnes už hrají Saúdská Arábie a Katar. Tyhle země mají v Sýrii své vlastní cíle.

Nakolik jsou realistické obavy z výraznějšího přelévání konfliktu za hranice SAR? Zejména právě do Libanonu či Turecké republiky?

Na hranicích s Libanonem a na libanonském území už syrští – sunnitští – povstalci bojují, a to hlavně proti šíitským milicím vesměs spadajícím pod Hizballáh. Co se týče Turecka, Ankara ze svého území sama od sebe učinila nástupiště jak FSA, tak i syrského džihádu, čímž vlastně pustila se souhlasem Západu Al-Kajdu na práh Evropy. Zatím historicky nejblíž. Představa, že se džihádisté „ukojí“ v Damašku a pak prostě sami od sebe někam zmizí, je iluzorní. Je zvláštní, že se o tom vůbec nemluví.

Jaké cíle z tvého hlediska sleduje v příslušné geopolitické hře Izrael, a nakolik jsou tyto cíle kompatibilní se zájmy USA, Británie, Francie, Turecka nebo monarchií Arabského poloostrova?

Hranice se Sýrií byla pro Izrael – bez ohledu na pravidelné vzájemní propagandistické výpady mezi oběma zeměmi – po víc než 30 let tou nejpřátelštější a nejklidnější a je zájmem Netanjahuovy vlády, aby podobný stav trval co nejdéle. Je přitom jasné, že Sýrie je důležitá kvůli bushovské „ose zla“ Damašek-Teherán-Hizballáh. Saúdové se oslabením Damašku snaží oslabit šíitský Teherán, který Sýrii poskytuje značnou pomoc v době, kdy je sám ochromen mezinárodními sankcemi. Hizballáh i Írán se už ale na novou situaci podle všeho adaptovaly a opanovaly situaci v syrských oblastech obývaných šíity – v kanceláři syrské celnice na syrsko-libanonské hranici ostatně už vedle Asada visí i portrét šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha. A další zájmy? Turecký premiér Erdogan jakoby snil o obnově Osmanské říše a podporou džihádistů snad chtěl získat budoucí silnou páku vůči Evropě. Zájmy Británie či Francie nejsou příliš srozumitelné, pokud vynecháme prostou touhu válčit a odpoutávat tak pozornost od problémů u sebe doma.

Proměnilo se v průběhu vývoje místní angažmá Íránu, Ruska, případně Číny?

Myslím, že ne. Teherán věrně podporuje svého jediného spojence v arabském světě a Rusko s Čínou trvají na diplomatickém řešení problému, snad Sýrii vybraly za hřiště, na kterém si chtějí vyzkoušet „nový světový řád“, v němž by už Spojené státy neměly být tak všemocné jako v uplynulých desetiletích.

V jednom svém reportážním textu tvrdíš, že do nešťastné Sýrie plynou zbraně také ze západního Balkánu. Přesněji z Chorvatska. Mohla bys tu informaci přiblížit?

Chorvatská média (a dříve třeba i New York Times) uvádějí, že Saúdská Arábie nakupuje v Chorvatsku „nepřiznané“ arzenály z časů války na Balkáně a letecky je pak převáží do Jordánska či Turecka, odkud zbraně putují islamistům do Sýrie. Mluví se o třech tisících tunách pistolí, samopalů, kulometů, munice… Nejsou to přitom zbraně, které by mohly v konfliktu přinést změnu sil, dokážou ho ale prodloužit. Chorvatská vláda tyto informace – podle očekávání – popírá.

Co říkáš na čerstvý návrh Francouzů začít už nepokrytě vyzbrojovat povstalce? Proč s tím vlastně Američané posud váhají?

Jak už jsem uvedla, záměry Francie příliš nechápu a považuji za správné, že Evropská unie (a Česká republika spolu s ní) francouzský i britský požadavek na vyzbrojování syrských rebelů odmítla. A také váhání USA se dá vyložit na základě zkušeností. Svržení Saddáma v Iráku nebo Kaddáfího v Libyi vedlo k rozpadu státu. K chaosu, co vyvolává jen další těžko řešitelné problémy. A rozpadlý stát se značným počtem džihádistů na hranicích s Izraelem určitě není tím, o co by USA usilovaly. Z tohoto pohledu se tak sekulární a vypočitatelný Asad jeví jako přece jen přijatelnější možnost.

Existuje ještě nějaká možnost, že by se konflikt podařilo v dohledné době urovnat jednáním, nebo je v dané oblasti varianta již vysloveně teoretická?

Dva uplynulé roky v zásadě opravdu nic nezměnily (pokud nebudeme mluvit o nezměrném utrpení lidí, milionech uprchlíků, desítkách tisíc mrtvých a ztracené generaci syrských dětí). Situace je patová a i Kerryho projev v Oslu naznačuje, že v záplavě „ideologie barevných revolucí“ začíná probleskovat racionalita, možná realpolitika. Novou komplikací se ovšem zdá být nápad USA eliminovat syrské džihádisty pomocí bezpilotních letounů. Z pohledu Washingtonu se tato varianta může jevit efektivní, nicméně zkušenost z Jemenu, Pákistánu a dalších zemí, kde americké drony útočí pravidelně, ukazuje, že často páchají víc škod než užitku.

Na samý závěr se zeptám, jak si vysvětluješ, že ve většině našich médií, a to včetně veřejnoprávních, jsou problémy Sýrie, Libye, Egypta, Kosova nebo dalších neuralgických oblastí planety popisovány povětšinou hodně jednostranně a odlišné názory bývají bohužel nezřídka cenzurovány?

To je otázka, která mi také občas vrtá hlavou, a jednoduchou odpověď na ni neznám. Asi je potřeba ji položit vedením samotných redakcí.