Václav Klaus si vytvořil představu, jaké jsou jeho možnosti a postavení. V ODS, na pravici, v societě. Soudobě ho uctívají poslední zoufalci a významní ódéesáci jej přezdívají „Otec zakladatel – děda rozložitel“. Pročež musí vyčkat vyznění nadcházejících sněmovních voleb, aby sebeexhumace postoupila o pár dalších koňských délek.

Trpělivost ztratil Martin Bursík, který vsází na obzvláštní zmatečnost a špatnou paměť společnosti, a tak po politickém půstu sází nový LES. Hodlá zase vyrůst na lesní školce, jejíž patroni jsou vyšeptaní městští liberálové z okolí Václava Havla. Krom nich ještě třeba rázovitý písničkář, jogín nebo příležitostný herec ruských mužiků Pepa Nos, sympatizant Vladimíra Hučína. V letech minulých také pretendent na různé funkce za Balbínovu poetickou stranu, Moravany, ale i přísně antiliberální Volte Pravý Blok www.cibulka.net. Snad mezi (staro)nové bursíkovce nezavleče Cibulkův um „odhalování“ agentů KGB skrze rozkyv siderického kyvadla...

Když jsem takhle nesourodý spolek viděl napsaný na plachtě podpisového stánku, rozkýval jsem se málem též. Přišlo mi, že musí běžet o perziflážní kampaň, spuštěnou emailem o triádě Bursík-Dalík-Čunek, jež zakládá čistoskvoucí partaj.

Situace je však horší. Není to jen směšné, je to pravda. Ani bezkrevní lidovci neváhali s negací šance jít s Bursíkem do holportu. Vědí své. Topolánkův exministr je politická korouhvička. Kouzelná chaloupka na muří nožce, která byla, krom „prapolévky“ OF, natočená ponejprv k Občanskému hnutí (OH, druhotně zvané Svobodní demokraté). Následně ke KDU-ČSL a posléze ke Straně zelených. „Greenhornům“ naivně nadšeným, že po sektářsky „tmavozeleném“ Beránkovi nebo Patočkovi nalezli někoho, kdo má schopnost dovléci je se šesti procenty do Sněmovny a vlády. Tam skaut Bursík s aristokratem Schwarzenbergem (aktuálně v TOP 09) předváděli divy, když laťku politického pokrytectví zvýšili až k hranici zhruba 2 procent preferencí.

Po různých neúspěších nakonec Bursík z vedení SZ odstoupil, aby si vyprojektoval comeback. Nicméně to, co po boku s Kateřinou „Biomasou“ Jacques dokázal – faktickou rezignaci na program, vnitropartajní machinace nebo politiku „s Topolánkem až za hrob“ – spolustraníkům patrně stačilo. Zastínil ho podstatně méně mazaný Liška, jenž mu loňského listopadu definitivně sebral naději být zase brzy lídrem zelených.

Jedno se Martinu Bursíkovi nedá vzít, zůstal svůj. Odchod si pomstychtivě načasoval. Opuštění formace zdůvodnil údajným posunem Strany zelených doleva, do filokomunistických bažin, což jako kovaný antikomunista nemůže překousnout. Zvláštní, asi se předtím s čelními představiteli své partaje zblízka nesetkal… Na každý pád v době bojů o „americký radar“ přizvukoval Vondrovým klišé o bolševickém sentimentu za Sovětským svazem. Liberálně ekologická strana je zřejmě další recyklací sezóny: „K LESu čelem, k Ivanovi zády.“


Vyšlo v Britských listech