Vasil Biĺak zemřel, aniž by před smrtí pronesl něco památného, takříkajíc výrok „pro historii“. Nebo se to alespoň neví, jelikož sdělovacím prostředkům se po „textilním převratu“ striktně vyhýbal. Ta naň vzpomínala stále méně, až se nakonec omezovala na občasnou připomínku z jeho výučního listu krejčího: „Na saká nepúšťať.“ Nicméně úmrtím v požehnaném věku dokázal Vasil Gyula (tak se neostalinista jmenoval původně) naposledy odhalit to, co skvěle prezentoval předtím, než zmizel ze scény…

Různé verbální perly během své dlouholeté kariéry vysokého aparátčíka produkoval tento původem Rusín běžně, a to mu vynášelo jedno z „nejčestnějších“ míst v poloilegální lidové tvořivosti. Vtípků na šířku a hloubku jeho učenosti, rozhled či závratnost IQ vzniklo nepočítaně, a dokonce i jako malé dítě jsem jich zachytil několik. Pro hodně kovaných, leč samostatně uvažujících komunistů se stal – vedle „našeho“ Milouše Jakeše – nejčelnějším ztělesněním úpadku politického systému ČSSR. Zřízení, jež už nebylo z řady nejednoduchých příčin schopno nosných změn.

Představitelů veřejné moci, kteří podobně jako Biĺak s úspěchem zaměňovali pořadí myšlení a jednání, jsme nicméně měli od konce konzervativně-policejního státu vedeného KSČ nepočítaně. Taková postklausovská ODS, jejíž počáteční (nejlépe exkomunistické) kádry se vývojem nasytily, případně opotřebovaly, by mohla vyprávět... Hodně věcí se přirozeným způsobem otáčí v kruhu, včetně ideologické zaslepenosti a hysterie. Nemusíme ani chodit daleko.

Krajně pragmatický předák KSČM Filip si, zjevně s ohledem na stále se tenčící, avšak nezanedbatelný segment svých voličů, „dovolil“ podotknout, že se "dnešní doba na zvací akt, který Biľak v roce 1968 podepsal, dívá různými pohledy". Což je jen tak mimochodem pravda, leč „strážci a budovatelé“ české demokracie ihned vyrazili na zteč.

Miroslava Němcová, působící poslední měsíce nějak mdle, jakoby menší a zdrchaná, vyzvala k „detronizaci“ místopředsedy Sněmovny. Od expředsedkyně téže parlamentní komory a bývalé místopředsedkyně bývalé „státostrany“ jde o zábavný kus. Ztělesnění frustrace s hlubokým nezáměrným poselstvím osobnostním i partajním.

Občanská demokratická strana zoufale postrádá rozumná politická témata, což dohání snahou žáčka mazajícího dobrovolně tabuli. A ne dost na tom. Její mediální miláček Jiří Pospíšil nevydýchal olomoucké urážky partajníků, že kdyby tolik nepopustil uzdu státním zástupcům (zejména v hanácké metropoli působícímu Ištvánovi), nebyla by ódéeska na huntě. Právě proto se nejspíš stane vůdcem eurokandidátky TOP 09, přičemž opravdu, ale opravdu překvapí ty voliče, kteří byli s to uvěřit, že příslušnou „vedoucí úlohu“ dostane zdiskreditovaný Jaromír Drábek.

ODS je mi srdečně líto a chtěl bych jí být při hledání hodnotových kořenů, po nichž přeživší Mohykánové volají, užitečný. Dodat paní Němcové motivy k dalším úderným tiskovkám, co se zpravidla rodí ze střetů o lepší zítřek. Jeden motiv se nabízí sám: profesor Petr Fiala, nestor české polistopadové politologie a nynější „kápézetka“ modré party sice postrádá osobní kouzlo i temperament, nicméně je úplným zhmotněním takového konfliktu. Stanul v čele obligatorně národovectvím harašící partaje, ale zároveň prokazatelně neměl problém s takzvanou druhou republikou či Ottou Habsburkem, a dokonce si kdysi našel cestu i k Berndu Posseltovi. Tak tohle je ono, tomu se říká dialektická jednota protikladů. Zdroj pohybu a pokroku.


Zveřejnily Britské listy