V evropských volbách se konečně našlo téma, které alespoň na moment překrylo velmocenské šachy na Ukrajině, kde se shodou okolností o víkendu rovněž hlasovalo. Zápas o prezidentský stolec vprostřed podstatně horšího boje – občanské války – měl však předem jasného vítěze v místním kmotrovi. Přičemž legitimita (či dokonce legalita) klání a jeho širší dopady jsou na samostatný komentář.

Do evropských voleb se každopádně tento námět promítl a třeba v České republice se našli žurnalisté vycházející z nekompromisní premisy, že volba protievropských stran automaticky oblaží Vladimíra Putina. Svým způsobem prostě navázali na polistopadovou plakátovou hysterii, že „Kdo nevolí, volí zlo“.

Konkrétně česká, proti jiným státům dvojnásobně dlouhá volba europoslanců má slušnou vypovídací hodnotu. Promlouvá už samotnou (ne)účastí. Občané středně velké středoevropské země, údajného srdce Evropy, si nechtějí uvědomit, že význam politické integrace dál poroste. Ať se jim to líbí, nebo ne. A role národních parlamentů nebo jiných institucí tak bude do budoucna spíše upadat. Nicméně kdyby čeští občané neměli své „mladší bratry“ na Slovensku, v Evropě by dominovali přinejmenším nezájmem o vlastní reprezentaci na nadnárodní úrovni. Přitom 80 procent zákonů se tvoří v Bruselu…
Z jejich asi osmnáctiprocentní „uvědomělosti“ je bohužel cítit rozhled ctící Praotce Čecha na vršku kopce Říp. Velkou úlohu sehrává také stále bobtnající přesvědčení, že Brusel umí být nepochopitelný, byrokraticky snobský a dokonale izolovaný v kafkovském Zámku. Přitom pozitiva jeho politiky se stala samozřejmostí a v uvažování takzvaného běžného občana nehrají roli.

Na druhou stranu český volič svou politickou únavu a rozladěnost neventiloval nějakým vysloveným antievropanstvím či krajnostmi, jako se to stalo jinde. Nemá to ani v povaze. Takže třeba Okamurův Úsvit zjevně pohasnul a sektářská Komunistická strana Československa (KSČ) získala zhruba půl procenta. Kdežto pragmatickou Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) s jejími třemi mandáty dnes vnímají jako extrémistickou už spíše jen – v nadsázce řečeno – málo pružní lidé či část pražského obyvatelstva... Skončila s bramborovou medailí.

Podle očekávání se v čele pelotonu ocitlo hnutí ANO Čechoslováka Andreje Babiše, který zatím stále expanduje politicky i ekonomicky. V závěsu za ním slušně zabodovala pravicová TOP 09 formálně vedená stárnoucím bonvivánem Karlem Schwarzenbergem. A teprve třetí příčku obsadila Sobotkova sociální demokracie, což jistě nejvíce zalahodilo Miloši Zemanovi, který s předstihem vysvětloval, že vítěz voleb má právo vyslat eurokomisaře.

Dále se opětně potvrdil úpadek někdejšího hegemona scény, Občanské demokratické strany, jejímuž bezbarvému vedení „nezbylo“ než přežvýkávat kyselé hrozny útočných výlevů na adresu Jiřího Pospíšila. Její krotce protievropskou notu totiž oslabila i ostře antibruselská rétorika léta bezvýznamných Svobodných, jimž zase k nebývalému mandátu (navzdory všemu) nepřímo napomohl též exprezident Václav Klaus.

Ale to je z malých partají skutečná výjimka. Hranici volitelnosti se pouze těsně přiblížila Pirátská strana. A kvůli faktickému debaklu dal svou funkci k dispozici předseda kdysi vládní Strany zelených, jejímž kandidátům nepomohly ani do poslední chvíle rozesílané esemeskové prosby o „kroužkovací svatozář“. Ruku v ruce chtějí potom tyto dva zásadně konkurenční subjekty vyrazit k Ústavnímu soudu, aby pro ně zpochybnil pětiprocentní volební klauzuli. Zřejmě pošilhávají po nedávné inspiraci ze sousedního Německa…

Celkový dojem z české sekce „evropské volební internacionály“ je dle očekávání rozpačitý. Takže bezradným domácím politikům zřejmě nezbyde, než na ně hodně rychle zapomenout. Nejlépe vše svést na jejich specifičnost. Co je nám taky do Bruselu, my máme jiné starosti!


Text je obdobou komentáře zveřejněného slovenským deníkem Pravda