Když zemřel Fidel Castro, bylo to pro mě – na rozdíl od Brexitu či zvolení Donalda Trumpa – překvapením. Ne v doslovném smyslu, samozřejmě, neboť před deseti lety, ve chvíli jeho odcházení z reálné politiky, se jako hlavní důvod uváděla tělesná zchátralost, nemoc osmdesátníka. "Commandante" byl něčím víc než slavným kubánským revolucionářem. Byl synonymem Kuby. Projevem skutečného boje (netoliko) za národní nezávislost, jímž úspěšně usiloval o svobodu od „stínů ze severu“. Tak se básnicky říkalo moci agresivně kapitalistických Spojených států, kterým "Perla Antil" spadla do klína v důsledku vyhrané války se starou koloniální mocností, Španělskem.

Z relativně malého revolučního ostrova se stal, díky perfektně koncipované povstalecké kampani nebo ambiciózním, ba nerealistickým zahraničním dobrodružstvím, důležitý hráč v mezinárodních vztazích. Co víc! Fidel Castro, a především jeho za ideály padlý spolubojovník Ernesto Guevara, řečený "Che", byli najmě v Latinské Americe obklopeni až náboženským kultem. Tudíž není ani dnes divu, že se nedávno nadvakrát podpisovaný mírový proces v Kolumbii neobešel bez zprostředkování Havany. Ale nemusíme zůstávat toliko na západní polokouli. Vždyť v Jihoafrické republice je Castrova země považována za zásadního bojovníka proti poraženému apartheidu. Konečně i v kondolencích některých zralých západoevropských vůdců byly cítit rezonance jejich dávného mladického idealismu. Nadšení z obratu ve formálně nezávislém ostrovním státě, který měl pro USA hlavně funkci cukřenky, nevěstince a pračky peněz. Ostatně proto kdysi vyhlášené znárodňování tolik rozezlilo americkou mafii, neboť nikde neměla takové možnosti!

Jenže něco jiného je revoluční Pravda po porážce vpravdě obludného Batistova režimu, něco jiného praktická politika tváří v tvář hystericky protikomunistické supervelmoci. Mající dojem, že hrozí narušení v podstatě kolonialisticky koncipované Monroevy doktríny. No, a tady byl kámen úrazu. Zatímco středostavovský Argentinec Guevarra od začátku bezesporu náležel mezi radikální internacionalisty, neobyčejně zámožné bratry Castrovy v počátcích jejich vlády těžko označit jinak než coby levicové nacionalisty. Taková "nuance" však bohužel Washingtonu nedošla (stejně jako dnešní nezbytnost vnímat islám diferencovaně!). Špatně připravená invaze do Zátoky sviní nebo teroristické útoky proti castrovskému režimu a Castrovi samotnému Kubu vysloveně nahnaly do náručí Moskvy. Její všestranná ochota usadit se na "zadním americkém dvorku", maskovaná podporou národněosvobozeneckého boje a šířením spravedlivého společenského řádu, vyústila ve vážnou Karibskou krizi. Po ní již nebylo cesty zpět. Kennedyho život záhadně končí, Chruščov je potupně sesazen, stupňuje se válka v Indočíně a Fidel se zvláštním obloukem vrací zpět. Zostřené sankce i nedomyšlená hospodářská politika vytvářejí postupně značnou závislost na další, ač tentokrát vzdálené supervelmoci.

S úpadkem a pádem SSSR se pochopitelně začala měnit také situace socialistické Kuby. Přesto se ale jednostranický systém s rysy caudillismu (zajímavé jsou vždy perfektní vztahy s Madridem!), navzdory tvrdému vnějšímu tlaku a de facto až zradě jistých bývalých přátel, zásadně nezměnil. Víceméně počkal, až bude k jednání o povýšení vzájemných vztahů přímo vybídnut prezidentem Obamou, jenž zoufale usiluje, aby se mu alespoň něco v zahraniční politice zdařilo. Ukázalo se zkrátka, že většina Kubánců přijala za své v podstatě národovecké heslo, že kdo brání socialismus, brání vlast.

Fidelova urna nyní putuje po "Ostrově svobody"; odešel mimořádně charizmatický i rozporuplný státník. "Velitel", který proslavil otčinu, odstranil negramotnost, zavedl všeobecně dostupné zdravotnictví a školství. Současně ovšem narcis, mezinárodní avanturista, věznitel či likvidátor nepřátel nového řádu, ale i řady "barbudos", dětí revoluce. Zkrátka složitý symbol složité éry.


Text je rozšířením článku, který vyšel ve slovenském deníku Pravda