Výsledky sněmovních voleb byly pro velkou většinu dost překvapivé a důkladně rozčeřily stojaté politické vody. Respektive bažinu zaběhlé partitokracie, která se postupně hnusila více a více lidem, hlasujícím stále častěji ve prospěch protestních aktérů. Vzpomeňme třeba podnikatelský projekt „Věci zveřejněné“ s jejich obskurními „holkami z kalendáře“.

Uvolněnou „díru na trhu“ ke svému triumfu umně využilo hnutí ANO, ergo politická divize holdingu Andreje Babiše. Multimiliardáře, jenž se jako kdysi císař Franz Josef (či jeho krajan Adolf Hitler) netají, že zákonodárné sbory jsou pouze „žvanírna“.

Po zisku bezmála třiceti procent se ho mnozí neostýchají spojovat (někdy i hodně účelově) s ohrožením demokracie. Ať mají pravdu, nebo ne, Babiš nebezpečný v jistém smyslu je. Stal se bezkonkurenční, nezávislou postavou aktuálně mimořádně roztříštěné politické scény. A to poté, když neváhal investovat velké peníze do svého mocenského úspěchu.

Díky tomu disponuje kvalitním politickým marketingem, drží strategickou iniciativu, nastoluje klíčová témata. Zkrátka před svými soupeři udržuje náskok několika koňských délek. Spojování pravicových či středopravých subjektů do takzvaného Demokratického bloku proti němu dokládá jedině vědomí slabosti. Zděšení z nebezpečí pro všelijaké dosavadní zájmy Miroslava Kalouska a jemu podobných, jimž by navíc mohly dále, stupňovaně uškodit brzké prezidentské volby. V nich je pochopitelně favoritem stárnoucí Miloš Zeman, vypočítavý spojenec páně Babišův, jehož z pragmatických důvodů veřejně slíbil udržet u vlády za každou cenu.

ANO, jež obdrželo přes 1,5 milionu platných hlasů, přičemž unikátně dominovalo ve všech krajích i okresech, bezmála vymazalo svého největšího rivala a stávajícího koaličního partnera. Ještě nedávno nejsilnější Českou stranu sociálně demokratickou. Nejstarší partaj v zemi uvrhlo do nezáviděníhodné situace, když z obhajovaných 20,45 procenta spadla na pouhopouhých 7,27 procentních bodů, a ocitla se tak na hranici volitelnosti. V pozici, jakou si v posledním volebním období „vychutnal“ další zkrachovalý titán, Občanská demokratická strana.

Její představitelé se se sociálními demokraty vcelku spokojeně léta letoucí střídali v úlohách tvůrců kabinetu a hlavní opoziční síly. Dokonce si jednou, za předsednictví Václava Klause a Miloše Zemana, vyzkoušeli skrytou formu vládní koalice, tragikomickou „oposmlouvu“… Skoro se až zdálo, že tato pragmatická harmonie zůstane „na věčné časy a nikdy jinak“. Ale jak vidno, obě na první pohled pevně zakořeněné „stálice“ skončily s notným odstupem v poli poražených. Tak bezradné a frustrované, že v případě ODS její předáci vážně děkovali Štěstěně za druhé místo. Aby ne, hned za ANO – s necelými jedenácti procenty…

Občanští demokraté (stejně jako ti sociální) dosud nejspíše nepoznali obsah pojmu sebereflexe. Jinak by si podle všeho nemohli myslet, že se k nim skutečně volič vrací. Vysloveně relativní vzestup od doby, kdy je masově opouštěly kádry či donátoři, nezpůsobili totiž tolik oni sami. Nešlo ani o změnu na předsednickém místě, ani o obnovenou atraktivitu staronového programu, kdepak. Opět za to de facto může „Velký hybatel“, (politický) podnikatel Babiš. Spočítal si, že navzdory snaze o zachování fasády univerzální strany není předchozí orientace na nespokojeného voliče pravice tolik výnosná. Zaměřil se tudíž přednostně na podmanění nespokojeného voliče levicového a část předchozích příznivců jej pak, též kvůli velkokapitalistově trestnímu stíhání, zase opustila.

Právě touto kohortou občerstvená ODS je jinak posud obvykle vnímána jako nedůvěryhodná kleptokracie se lvím podílem na množství hospodářských a etických tunelů uplynulých desetiletí. Ve vzniklém marasmu se ale občané postupně zorientovali, aby následně arogantní partaj důkladně potrestali. Následkem toho ji opustil také někdejší šéf, zdiskreditovaný Mirek Topolánek. Zatímco se jeho bývalá partaj snažila tvářit polepšeně, „falešný a prázdný Topol“ podvratně hlásal, že fandí i volí konkurenční TOP 09. Strukturu nyní ostatně taktéž tkvící na pokraji života a smrti, s předákem v dalekém Bruselu.

Sotva se ovšem druhdy těžkotonážní Občanské demokratické straně podařilo vyhoupnout k oněm upoceným jedenácti procentům, vysvitlo, že vše zůstalo při starém. Staří lídři chytili novou slinu, načež vyslovují podporu – komu jinému než Topolánkovi, neboť ten zatoužil po vítězství v prezidentských volbách. Vůbec nevadí pikantérie, že v den, kdy výtečník oznámil kandidaturu, do vězení nastoupil Marek Dalík, jeho intimus z časů premiérství, s nímž měl Topolánek výslovně „stát a padat“.

Ještě bizarněji, přitom však v mnohém přirozeně obdobně, vyznívá nyní jednání potupených sociálních demokratů. O návrat zpět do jejich čela usiluje kdysi v podstatě odmrštěný předseda „strany a vlády“ Jiří Paroubek, přičemž neúspěšní lídři zaměřují maximum sil na hatění jeho záměru. Zatímco straníkům jsou z nejvyšších míst oficiálně rozesílány neuvěřitelně drzé výzvy, aby veřejně nekritizovali své funkcionáře, s šířením dehonestujících textů o někdejším obnoviteli ČSSD problém není. Hlavně jen, aby v konečném efektu nepadaly stávající „moudré“ hlavy. Namísto krizového řízení extra zadlužené partaje panuje úplně stejné prospěchářství, jaké Lidový dům deklasovalo. Posunulo nad okraj ideové, personální i finanční katastrofy. K proklamacím á la postnečasovská ODS, že je potřeba se odrazit ode dna…

Podobnosti ve vývoji obou kdysi klíčových stran jsou až zarážející. Včetně klacků, které jim pod nohy házeli či házejí bývalí uctívaní předsedové. Nejlépe v roli prezidentů. Očividně stále platí antické pořekadlo, že koho bohové chtějí zničit, toho raní slepotou. Jediný, kdo se tomu může opravdu upřímně a bez hořkosti smát, je cílevědomý i bezohledný Babiš.

Článek vychází z textů publikovaných Deníkem Referendum a webem Literárních novin