Bimbo, kterak se odjakživa familiárně přezdívá Miloši Zemanovi, triumfoval. Psi štěkají, ale jeho hradní karavana kráčí po víkendu dál. Má před sebou, přinejmenším teoreticky, dalších pět let.

Úspěšná obhajoba nejvyšší ústavní funkce se dala čekat, protože staronový prezident měl poměrně slušně koncipovanou kampaň, a zejména ve finiši podal obstojný výkon. Na svůj věk, ať již byl nadopovaný jako závodní kůň, či ne, působil svěže. Až se zdálo, že se kamer nemůže nabažit. Aby ne, umí to. Do televizních diskuzí se pokaždé skvěle připravil a dobře se přizpůsoboval očekávání publika. Jeho důslednost navíc zašla ještě dál než obvykle, jelikož vhodně změnil netoliko mentální ustrojení: pamětníky svých zmačkaných, nemoderních garderob příjemně překvapil vkusným, dobře padnoucím oblekem i neortopedickou obuví.

Čím ale především uspěl? Soupeřem. Lepšího soka si nemohl přát: Jiří Drahoš mu nebyl důstojným konkurentem. Přála mu opět, jako před pěti roky Karlu Schwarzenbergovi, většina sdělovacích prostředků a Zeman se dopustil řady chyb, ale on toho všeho neuměl využít. V české mediální krajině se pohyboval nemotorně, ba prkenně. Co hůř, nedokázal ani zakrýt, že je politickou marionetou. Byl prostě vybrán náhodně, lidmi v pozadí. Během kampaně si ke své škodě udržel výzor katedrového profesora fyzikální chemie nebo vyššího státního byrokrata. Přes patrně usilovnou snahu o zlepšení permanentně přeříkával naučené „básničky“, jež deklamoval buď s tváří hráče pokeru, nebo s až nečekanou nejistotou.

Celé to zápolení byl vlastně podvod. Ne, nechci zpochybňovat výsledky hlasování. Ovšem měl jsem stále pocit, že se voličům nabízí výběr zboží způsobem nekalé soutěže. Špatné, a ještě horší. Sortiment politicky prošlý, případně zcela fiktivní. Prezident, nemocný muž se zjevnou láskou k alkoholu se do vyčerpání zmobilizoval k poslednímu velkému vítězství, jak to nazval. „Přelakován“ k poslednímu zásadnímu divadlu. Načež působil lidově, případně státnicky. Dokonce – ač v Kremlu nepěkným „bonmotem“ vyzval k vystřílení novinářů – pochválil moderátorku diskuze za nestrannost. Prostě si obratně nasazoval masky dle toho, v jakém médiu zrovna řečnil.

Drahoš, který má nově chuť zasívat na vyčerpaném partajním poli, tohle neuměl. Byl beztvarý. Když mu imagemakeři nakázali působit agresivněji, místo útočného charizmatu šířil trapné fluidum neautentičnosti. Podivné bylo již jeho základní pojetí kampaně. Nemohl vážně tvrdit (ač se o to pokoušel), že není politický novic. Někdejší vedení AV ČR a medaile za zásluhy o vědu také mnoho neznamenají, pročež nezbylo než vykládat něco o jeho novosti a slušnosti, slušnosti a novosti – a tak pořád s kolovrátkem dokola... S tím se při dlouhodobém tažení na dobře opevněný Pražský hrad jednoduše vystačit nedá.

V Drahošově bezbarvé osobě se ke všemu manifestovaly totožné předvolební chyby oněch mínkotvorných skupin, co na svou aroganci doplatily již před pěti roky. Na snobské výlevy o „knížeti“ Schwarzenbergovi navázal povyk, že kdo nevolí jejich skvělého ANTIzemana, patří na kompost a brání mravnímu obrození země. Přitom jedině slepý neviděl podezřelé hospodářsko-politické zájmy, vrtící se okolo páně profesorova týmu nebo kolik lidí z neblahé posametové minulosti hodlá „novému muži“ postaru radit. Tak trochu si v něm poněkud „exhumovat“ apriorně protiruskou, protičínskou, protikubánskou a bůhvíjakou personu. Václava Havla (verze 2.0), jenž na výsluní vstoupil z obdobného neznáma a stejně informačně nepolíbený.

Vývoj šel jinak. Upadající Miloš Zeman obhájil, leč vyvstává otazník, jestli si nevzal nestravitelné sousto. Těžko nemít nad jeho druhým funkčním obdobím pochybnosti. „Stařičký mocnář“ se již nemusí bát ničeho. Nebude už ani předstírat, bez ohledu na oblast, nějaké zábrany. A jelikož se obklopuje lidmi věru pochybné úrovně (Mynář, Nejedlý, Ovčáček, Veleba, Soukup…), máme se nač těšit. Přinejmenším na politické eldorádo, spojené s formováním stran a vlád Hradu.


Článek vychází z komentáře pro slovenský deník Pravda