Dějiny mají sklony opisovat kruh. Často v podobě vrcholného sarkasmu, jestli ne frašky. Česká strana sociálně demokratická je toho historickým důkazem.

Nejtradičnější partaj v zemi (vznikla tajně roku 1878) zažila mnohá období. Šťastná i vysloveně obtížná. V některých byla nevinně, ale že je teď v nejtěžší situaci po Listopadu, za to si může hlavně sama. Jejím reálným posametovým obnovitelem byl Miloš Zeman, když napodobil jediného politického souputníka, jehož kdy uznával: Václava Klause v čele Občanské demokratické strany (ODS). Povedlo se mu to navýsost. Tehdy a priori ostouzené (demokratické) levici splnil, co slíbil. Do Strakovy akademie vstoupila hlavním vchodem.
 
Nejdříve však musel vyhrát na sjezdu v Hradci Králové, kde také porazil jiného velectižádostivého konkurenta, Jiřího Paroubka. V neděli se sjezdu ČSSD v tomtéž městě a v téže budově zúčastnil znovu. A zas nebyl k přehlédnutí. Jenže do loňského října nejsilnější parlamentní formace je nyní v bodu, kde před lety přebíral její kormidlo od emigrantských funkcionářů. Nevýznamná, přihrbená bezmála k zemi, na hranici volitelnosti.

Zeman je v hodně jiné situaci. Samotná jeho přítomnost měla ostrý, pro mnohé ponižující podtón, že kdyby sociáldemokraté udržovali s „Otcem zakladatelem“ příznivé vztahy, nemuseli by si možná připomínat triumfální porevoluční restart tam, kde on zahájil vůdcovství. Coby podruhé zvolená hlava státu si jistě mimořádně vychutnal sarkastické déjà vu. Bývalí spolustraníci opět napodobují ODS, jež po éře zbožňovaného Václava Klause postupně upadla k obdobným procentům. Až se v bezmála klinické smrti zachraňovala „mystickým“ setkáním ve stejném olomouckém hotelu, kde jí Klaus – skrze finanční a personální zdroje komunistického režimu – úspěšně ustavil.

Třešínkou na dortu pohlazeného ega hlavy státu byla neúčast expředsedy a expremiéra Bohuslava Sobotky. Byrokraticky založeného chlapíka, který má lví podíl na stávajícím stavu věcí. Postrádal charizma, mluvil jako učitel venkovské malotřídky a za svého šéfporadce (do značné míry Zemanovi na zlost) vybral expremiéra Vladimíra Špidlu. Zakomplexovanou osobu, jejíž neprofesionalita a nenormální hrůza z autoritativních mužských osobností jsou v politické sféře notoricky známé.

Ani další lidé, o něž se zkrachovalý předseda strany a vlády opíral, nebyli projevem personální obratnosti. Stačilo, když byli loajální. Klasické duo v tomto duchu tvoří předseda horní komory Štěch či jeho někdejší zástupkyně Gajdůšková, kteří v prezidentské kampani iracionálně podporovali Jiřího Drahoše. I když šlo na prstech ruky spočítat, jak klání skončí a jak tím straně přitíží.

Dalo se čekat, že první občan si v proslovu před hradeckými delegáty nejprve po sté vyřídí účty, aby vzápětí přesedlal na babišovského koně. Zarajtoval si pořádně. Premiérovi v demisi, s nímž má ostře pragmatický vztah, dělal agitátora. Emisara, jenž se přimlouval za podporu další plánované vlády, ale bez ministerské účasti sociálních demokratů. Aby se vlastně stali miliardářovým přívažkem, a to za minimální cenu. Očividně si přeje vytěžit „zrádcovskou“ stranu až do konce svých politických dní.

Stav ČSSD je kritický. Vytrvale klesá počet členů (nyní necelých 19 tisíc) a do hloubky jí prožírá klientelismus, korupce, dluhy, personální bída nebo neochota postarat se o vlastní odborníky, kteří hodně naštvaně přecházejí ke konkurenci.

Pokud si sociální demokraté po nesmyslně jednodenním sjezdu, kde nestihli zvolit ani celé vedení, neuvědomí, co všechno prospali, může být jejich situace ještě daleko horší. Varovně konečná.


Komentář vychází z textu vydaného slovenským deníkem Pravda