Donalda Trumpa se v mnoha kruzích sluší považovat za „trumpetu“. Nevycválaného, mentálně nezralého omezence, který nehledí vlevo, vpravo, leč umí se líbit lidu. Alespoň některým jeho složkám. Když twitteruje, co mu slina na jazyk přinese, když nevyzpytatelně realizuje izolacionistický program „Amerika první“.

Je impulzivní a svéhlavý, takže přidělává vrásky na čele kdekomu z mezinárodního společenství. Sousedům na severu (v Kanadě), sousedům na jihu (v Mexiku), sousedům na východě (v Evropské unii), sousedům na západě (v Japonsku), ale i spoustě dalších. Mnozí ze spojenců USA už z politiky globálního hráče ztrácejí nervy, načež amerického prezidenta nepokrytě kárají. Německá kancléřka si ho při summitu prohlíží jako rozlícená kantorka drzého žáčka. Potížistu, jenž nechce být za žádnou cenu ve vleku stereotypů. Loutkou standardního chování. S touhle „nadváhou“ by se totiž Trumpovu obrovskému egu do dějin vstupovalo hůř.

Voličům například slíbil anulovat jadernou (to jest fakticky mírovou) smlouvu s Teheránem, a tak jí anuloval. Bez ohledu na důsledky pro transatlantické vztahy nebo Východy blízký či střední. Podpořil tak nepřímo íránské radikály s jejich záluskem na jaderné zbraně a zkomplikoval obchodní výměny spřízněných zemí. Nemá s tím zřejmě větší problém. Stejně tak na rokování G7 otevřeně sdělil, že si svých partnerů neváží a raději se po americku (s halasným troubením) vytratil, aby nemusel mluvit o ekologických restrikcích průmyslu. Trumpova radikální představa americké Unie, jakási její „přestavba a nové myšlení“, stojí jednoduše nejvýš.

Neotesanost i nepolíbenost diplomatickými finesami z něj činí neřízenou střelu. Severní Koreu nejprve strašil střelami řízenými, aby se vzápětí s diktátorem Kim Čong-unem srdečně poplácal po ramenou. Za vydatné pomoci Soulu tím v militarizovaném Singapuru bojoval za denuklearizaci světa.
Nastřelená „lví hříva“ ve „Lvím městě“ zazářila. Setkání dvou výstředních státníků prolomilo dlouhá desetiletí vzájemné nevraživosti mezi USA a Severní Koreou. Pod přívalem pochval je veta také po předchozích nadávkách nebo výhrůžkách smrtí mezi stávajícími vůdci, z nichž jeden je důvodně podezřelý z užití chemické zbraně. Nicméně, přidejme k úvaze, že mediální reflexe malajsijského atentátu srovnání s masivním informačním pokrytím „novičoku“ nesnese. Nejspíše proto, že dokonaná vražda „zůstala v rodině“, kdežto celkem tři údajné oběti daleko jedovatější látky jsou zdrávy jako ryby.

Vražedný útok na Kimova polorodého sourozence, nebo i jiné četné „vady na kráse“ KLDR byly smazány jako školní tabule houbou. Začíná nová lekce. Není důvod, aby uctívaný výhonek brutální orientální despocie („Kim III.“) nedošel širší legitimizace jako ovečka vracející se do houfu. Má to své vydatné opodstatnění. Sáhodlouhé potřásání rukama ve strategickém Singapuru, nedemokratickém městském státu vedle Malajsie, je historickým momentem. Aktem sblížení principiálních nepřátel. Jeho konsekvencí se může neskutečně dlouhé příměří mezi Korejemi proměnit v kýžený mír a zrušení obchodního embarga. Umenšení napětí na poloostrově, případně v širším regionu.

Kdo ví. Pchjong-jang se zvolna, velmi zvolna reformuje roky. Názorotvorné sdělovací prostředky Západu si o tom nezvykly mluvit, nicméně je to důležitý aspekt porozumění věci. Severokorejci začínají soukromě podnikat (hlavně ve službách) a možnost stabilizovat nesvobodnou státnost podle čínského vzoru je lákavá. To za pár názorových veletočů stojí. V přelidněném městském státě Singapur, kam se chodívají ekonomicky školit perspektivní kádry KLDR, se realizovalo nemyslitelné. Zajímavé bude proto též pokračování nadějného procesu, díky němuž se „nejmladší z rodu Kimů“ pravděpodobně blíže seznámí s jím obdivovanou americkou kulturou. Reálné důsledky jsou totiž ve hvězdách. S výjimkou uplatnění takzvaného libyjského scénáře – rezignace na nukleární arzenál. Kaddáfího osud totiž varuje – stála ho trůn i život.


Text vychází z článků pro slovenský deník Pravda a Reflex.cz