Bývá trapné donekonečna poslouchat a číst (farizejské) nářky, že byla právě zrazena revoluce Listopadu 1989. Kým jiným než „parlamentně důvěryhodným“ Babišem, soudně uznaným spolupracovníkem StB. Toho času tedy premiérem s důvěrou, jehož „polokoaličním“ partnerem je KSČM. Odsud asi i ona nálepka politicky bezradného profesora politologie Fialy o „polokomunistické vládě“.

Je to celé od původu nonsens. Nebylo de facto co zradit. Vezměme to však popořádku. Takzvaná Sametová revoluce, jíž zlí jazykové přezvali na „textilní převrat“, v podstatě revolucí nebyla. Šlo o předání moci mezi starými a (staro)novými elitami. O kromobyčejně mírumilovný proces, u nějž ke všemu existují důvodná podezření, že byl iniciován z ciziny. Na sklonku „Roku zázraků“ jsme byli přece z východního bloku – krom značně specifického Rumunska – jedinou entitou, jež zachovávala „klid a rozvahu“. Relativní loajalitu k prohnilému režimu s vedoucí úlohou KSČ.

Jenže ústavně zakotvený státostranický systém i jeho pozvolná likvidace jsou nenávratně pryč. Stejně jako protiústavně rozdělené Československo. Od liberalizace poměrů po jednačtyřicet let trvajícím (a během desetiletí se značně (!) proměňujícího) systému uplynulo dalších skoro třicet roků. Naše pospolitost byla během nich nespočetněkrát ohlupována, že nám hrozí návrat „komunistické totality“. Kupříkladu roku 1998, před parlamentním vítězstvím ČSSD. A o nic principiálně jiného nejde ani teď.

Ne snad, proboha, že by byl Andrej Babiš výkvětem morálky. To vskutku nikoli! Jeho ANO 2011 není než politická divize multimiliardářského holdingu. Má svůj byznysový plán, k jehož naplnění je vrchní manažer ochoten i schopen se spojit dočista s každým. Jen si vzpomeňme, s kým vším bezskrupulózně vyjednával o koalici. Účel světí prostředky. Až se svou rozmáchlostí odleva doprava stal inspirativním. Též pro předsedu lidovců, partaje, co se kdysi bleskově zbavila historické paměti svých ministrů v komunistických vládách. Vcelku neviditelný Pavel Bělobrádek seriózně předložil koncepci, aby údajně „demokratické“ strany vládly v širokánské koalici a multimiliardář zůstal stát opodál…

Ti, na něž se nedostalo místa v kabinetu s důvěrou, nyní demagogicky ryčí (občas za pomoci demonstrantů s portréty lidí popravených v 50. letech), jakéže to mraky – řečeno se Švejkem – „vovinuly drahou vlast“. Mimořádnou pikantérií je onen bezradný povyk u ODS, hlavního strůjce tristních „devadesátek“, kdy v jejím nejpřednějším popředí působili nadějní přičinlivci předchozího zřízení. Nezapomínejme ani zakladatele TOPky Kalouska s jeho pestrou, obratnou minulostí. Politickým turismem, k němuž náleží nezapomenutelné koaliční vyjednávání s Paroubkem i komunisty. Což on, jak jinak, aktuálně vehementně popírá…

Nakonec – co vlastně pravicové partaje, jež se s antikomunismem na rtech zasloužily o diskreditaci polistopadového vývoje, mohou vyčítat Andreji Babišovi? Že za nich pochybně zbohatl? Že má ambice ovlivňovat veřejný život přímo, netoliko ze zákulisí? X-krát přece farizejsky halasily do světa, jak nesmějí být podnikatelé omezováni zbytečným úředním dohledem!!

Konečně už to připouštějí rovněž pravicoví intelektuálové. Za stávající situaci, kdy ministři-plagiátoři odstupují (kolikpak jich asi bylo vůbec ilegálně otitulováno?), leč trestně stíhaný premiér zůstává, může v první řadě éra transformace. KSČM v nich byla tvrdě ostouzena. Jako nástupnická struktura „starých struktur“ nezřídka atakována bývalými svazáky, partajníky nebo konfidenty Státní bezpečnosti. Proč? Aby se snadněji – skrze veřejného nepřítele – skryly nezřízené machinace. Hromadné porušování zákonů a odlivy peněz, jež následně chyběly celé společnosti.

Z hlediska ústavních principů jsou komunisté, onehdy rovněž legitimizovaní hlavou státu, naprosto zákonnou partají, o tom není sporu. Stejně tak o tom, kolik s jejich pragmatickými vůdci uzavřeli zákulisních mocenských dohod všichni ti, kteří nad nimi desetiletí oficiálně ohrnovali nos. Vždyť také znalci parlamentních poměrů vyprávějí, že na dohody s komunisty je největší spoleh…

Zdá se neuvěřitelné, že tři desetiletí po předání moci se u nás pořád zkouší (rituálně) proklínat komunisty. Tak jako propaganda KSČ až do konce rituálně haněla kapitalismus první republiky. Svědčí to krom dalšího o zakomplexovanosti české populace. Raději vyostřeně hodnotíme dávnou, ačkoli hodně neblahou, minulost. Na ní bezbolestně svádíme svou špatnou náladu nebo nezpracované životní neúspěchy. Bojíme se hledět do budoucnosti, na které bychom se museli aktivně podílet.

Bohužel většinově vyznáváme zbabělé, vypočítavé maloměšťáctví. To jest poklidné, stádní, zaběhané stereotypy, v nichž je podezřelý každý, kdo názory vybočuje. Podvrací úzus. Stačí letmo vzpomenout na polistopadovou ostrakizaci Karla Kryla. Vášnivého, nesmlouvavého kritika, s jehož názory nechtěl mít na Hradě Václav Havel, komunistickým parlamentem jednomyslně zvolený demokratický prezident, nic společné.


Komentář vychází z textu publikovaného Reflexem.cz