Americký prezident vystoupil na půdě OSN, aby tam chvástavostí sklidil bouři smíchu. A vyřídil si, tentokrát cíleně, účty s Ruskem a Německem. Evropskými zeměmi, co se sbližují. Aniž by si ráčil k vlastní škodě „pamatovat“, že proti oběma vede (obchodní) kampaň. Zopakoval i své další jednostranné mantry – o férovém zahraničním obchodě a obnovení nepřátelství s Íránskou islámskou republikou. Nechal se slyšet, že „Írán nerespektuje sousedy ani hranice. Jeho lídři rozsévají chaos, smrt a destrukci.“

Může být a leckdy to tak bezesporně je, sebejistí perští šíité mají svoje velmocenské plány; v Iráku či Sýrii by mohli vyprávět. Jenže politické elity Spojených států amerických si nejprve musí zamést před vlastním prahem. Alespoň chtějí-li vystupovat též jako morální arbitři a nepůsobit směšně. Nenásledováníhodných dějů leží na zápraží USA hustá, kompaktní vrstva – třeba o odškodnění milionů zmrzačených Vietnamců v nevyhlášené válce neměly nikdy ani nejmenší vůli diskutovat…

Když už jsme u neslýchaně kvalitní „budovatelské dvouletky“ Trumpových zahraničních aktivit, řeknu naplno, co jsem posud toliko naznačil: málokomu se zadaří tak bryskně zařídit partnerství mnoha vzájemně si konkurujících. Nepřátelům vnutit spolupráci skrze společného nepřítele – skrze sebe sama.

Jaderná (=mírová) úmluva s Teheránem, od níž americký první občan bez náhrady ustoupil, nebyla pro Washington nijak skvělá, leč k jejímu podepsání vedla předlouhá, trnitá a emotivní cesta. Eventuální následovnice Američany opouštěné nukleární dohody bude mít parametry řádově nevýhodnější. „Zbytkoví“ signatáři ze Skupiny 5+1 (stálí členové Rady bezpečnosti plus Německo), zčásti spojenci Bílého domu, si ťukají na čelo a mohou se přetrhnout, aby si poškozené íránské pragmatiky usmířili.

Trumpovo jednání je bohužel spíše účinným katalyzátorem protiamerických procesů. Současná mezinárodní politika či diplomacie jsou také díky němu takříkajíc tekuté. Kam se jen člověk podívá. Dost je to patrné v Asii, „světadílu 21. století“, ale tomu se budu věnovat někdy jindy. Momentálně si bohatě vystačím se „starým“ kontinentem. Hlavní autorita EU, Berlín, rezignovala na břidličný plyn z transatlantických vazeb a provazuje svou energetickou bezpečnost s Moskvou, jež s Íránci pěstuje vysloveně přátelské (v syrském krveprolití zakalené) vztahy.

Náramnou animozitu mu naopak projevují ropné despocie Perského zálivu. Šejkové Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, do jisté míry klienti USA, ti především. Je činí Islámská republika odpovědným za nedávný atentát, jemuž ve městě Ahváz padly za oběť desítky osob, jež byly přítomné na vojenské přehlídce. Přesvědčivé důkazy k potvrzení vážného obvinění prozatím postrádáme, leč zdá se, že jestvují síly, které by si nebetyčně přály podnítit Teherán k neuvážené protiagresi. Mediálně vděčné odplatě.

Komentář vychází z textu psaného pro Reflex.cz.
Podstatně podrobnější zpracování íránské problematiky jsem dnes publikoval v MF Dnes.