O americkém prvním občanu si můžeme myslet hodně nepěkného. Najmě, že není příliš bystrý a vůbec ne vzdělancem, že zaměňuje pořadí myšlení a mluvení (či tvítování). Ale jedno se mu v zájmu objektivity musí přiznat. Osobitost i relativní (!) nezávislost na vládnoucí americké oligarchii, o níž ve svých výzkumech mluvívají zaoceánští sociologové, mu umožňuje realizovat ambiciózní předvolební sliby. Již za to by měl v historii západních lidovlád pomalu vystoupit na piedestal.

Část Trumpových projektů jsou, věcně vzato, čistoskvoucí nesmysly, o tom žádná, ovšem ne tak politicky. Některé mu mohou pomoci zajistit znovuzvolení v roce 2020. Primárně proto bojuje o projekt nové „Velké zdi“ vůči neustávajícím „invazím barbarů“. Vidíme tudíž, že také (stará, feudální) Čína může být soudobým vlajkonošům demokracie mocenskou inspirací…

Daleko více dlouhodobějšího smyslu má projekt zastavení jiných bojů, takzvaných „hloupých válek“. Je možné mít pochybnosti, jestli se prezident USA v této souvislosti nutně přátelí se strategickou logikou (touží přece zatlačovat v daných záležitostech angažovaný Írán), nicméně obecně lze stažení ze Sýrie či Afghánistánu považovat za příznivý nápad. V případě prvního ústupu možno očekávat rychlejší stabilizaci rozvrácené arabské státnosti a „nádavkem“ přestanou Spojené státy americké s místním porušováním mezinárodního práva. Hlavní obětí evakuace speciálních útvarů kapitalistické supervelmoci budou patrně američtí spojenci, marxističtí Kurdové.

Ohledně „Afghoše“ je situace ještě komplikovanější. Území, které se ostýchám nazývat státem, tvoří z drtivé většiny pohoří, špatně přístupný terén a v něm rigidní kmenové tradice, jež jsou nadto notně bigotní. Ústřední vláda multietnické země nikdy zvlášť dobře nefungovala a o kábulských elitách, které jsou faktickými loutkami bez širší vážnosti, to platí tuplem. Centrální „autority“ jsou Afghánci zpravidla odmítány jako totálně nelegitimní, dočasně dosazené ozbrojenými dovozci nesympatických západních hodnot. Spolehlivou armádu či policii se přes olbřímí investice – tak jako kdysi Sovětům – postavit nepodařilo. Pochopitelně! Krom jiného proto, že v regionu kvete institucionalizovaná korupce nebo s ním provázané podloudnictví. Na obchodu narkotiky, zbraněmi a jinými výnosnými komoditami zde vydělávají jak polní velitelé, tak cizinci udržované oficiální figury. Což ovšem snadno podněcuje kritické přemítání, kdo všechno na těchto rozvětvených „obchodních sítích“ participuje a co všechno mohou jistí aktéři vývozem omamných jedů sledovat...

Konflikt s otevřenou cizí přítomností, k jejímuž (nedomyšlenému) startu se báječně hodila tragédie newyorských Dvojčat, zvolna, velmi zvolna končí. Jde to ztuha, tlak vojenskoprůmyslového komplexu je evidentní. Navíc přece nikdo nechce nosit na uniformě nebo prvotřídním saku nálepku s nápisem „Prohrál válku“. Jisté pokroky v mírových jednáních každopádně přicházejí; ač z nich současně plyne, že stažením poražených sil z vietnamizovaného konfliktu válka nevyhasne. Pouze se změní její povaha.

Pokusíme-li se o malou rekapitulaci války, co Západ připravila o kus dobré pověsti, nemůžeme se dopočítat vcelku nesmyslných obětí na životech, promarněných obřích investic všeho druhu a rozmachu (mezinárodní) zločinnosti, jejíž zisky jdou do miliard dolarů. Afghánská populace je hluboce rozdělená zákopy a zakořenil zde také, krom zvyku rozšiřovat maková pole, „dovoz“ extrémních náboženských proudů.

Mimořádně poučným je pro samostatně myslícího člověka vývoj terminologie, která se váže k místním povstalcům. Dokud byli v zásadě stejně smýšlející i jednající mudžáhidové - mnozí z nich pozdější členové Tálibánu - výhodní pro USA, jakožto spojenci proti nevítané invazi komunistické Moskvy, dostávalo se jim honosného titulu „bojovníků za svobodu“. Stojí jinak za připomenutí, že podobně lichotivě byli západními propagandisty nazýváni i kambodžští Rudí Khmérové, když koncem 70. let zvedli partyzánský boj proti opakovaně vítězným Vietnamcům. Nepřekáželo, že během čtyř let – do zásahu Hanoje – vyvraždili nejméně čtvrtinu svých krajanů. Že se dějiny opakují, máme před sebou na talíři. Tálibánci byli skoro dvě desetiletí častováni těmi nejhoršími přídomky, ale nyní už vidíme změnu, „světélko na konci tunelu“. Poslední dobou se nepřijatelní tmáři, teroristé, narkobaroni nebo zločinci zázračně transformovali v oficiálního partnera k diplomatickému jednání.

Pozoruhodné, věru, ale buď jak buď, trvalý mír Afghánistánu to rozhodně nepřinese.


Text je rozšířením komentáře pro slovenský deník Pravda