Venezuela se stala jedním z kolbišť střetů mezi zatím jedinou supervelmocí, Spojenými státy americkými, a velmocemi (staro)novými – Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou. Pragmaticky spolupracujícími obry, kteří mají také své nevybíravé ambice, za něž hrají opravdu tvrdě. Prozatím v mnoha aspektech spolupracují, neboť chápou, že i když USA slábnou, stále mohou jejich význam zatlačit jedině na základě koordinované spolupráce. K sobě proto prozatím přistupují s jistou opatrností. Ačkoli je nabíledni, že se jejich zájmy v mnohém rozcházejí, pokud nejsou přímo protikladné.

Společné kroky Moskvy s Pekingem se projevily v „doválčující“ Sýrii, v podpoře sankcionovaného Íránu, ohledně stabilizace Korejského poloostrova či v horkokrevné Latinské Americe, kde rovněž probíhá přetahovaná o geopolitickou orientaci toho kterého státu. Kupříkladu Brazílie, jejíž současný prowashingtonský prezident Bolsonaro přináší mimo jiné oslabení uskupení BRIC(S).

V našem koutě světa je často medializována „kauza“ Bolívarovské republiky Venezuely. Na naftu extrémně bohatá, přitom ekonomicky skoro zhroucená země, kolem níž zjevně krouží „staromilské“ geopolitické představy prezidenta Donalda Trumpa. Nepokrytě formovaného dogmaticky chápanou Monroeovou doktrínou. Oním pojetím mezinárodních vztahů, jehož aplikace ze strany Bílého domu měla mimochodem leckdy cosi společného s postupem, jehož se Kreml dopustil vůči Československu v roce 1968. Nebo se dnes dopouští ve vztahu k takzvanému „Blízkému zahraničí“…

Řečené ovšem nemění nic na tom, že potenciální hospodářský tygr Venezuela padl do pasti bídy, z níž se nedovede vymotat. Propast obrovské chudoby s její „přidruženou výrobou“, vnitřní bezpečnostní nestabilitou, způsobily třímilionovou migraci. Jakož i postupné utužování Madurova režimu. Gró nesvobodného zřízení nyní představuje generalita či rozličné bezpečnostní složky, které se neštítí olbřímí korupce nebo kontroly nad drogovým podloudnictvím. Pochybné elity, jež ztráty způsobené nerovnou ekonomickou válkou s USA demagogicky prezentují jako příčiny veškerých hospodářských obtíží státu.

Ty jsou doopravdy nemalé a v první řadě vyrůstají z mnohaletých chyb „revoluční“ národohospodářské politiky. Caracas není obvykle s to splácet ani své zahraniční dluhy, na což naposledy reflektovala Deutche Bank, když zabavila dvacet tun venezuelského zlata. Zálohu za 750 milionů dolarů, jež svého času půjčila jihoamerické zemi.

Přesto se zdá, že režim, podporovaný Rusy, Číňany, v zásadní míře Kubánci, ale též dalšími aktéry, (vy)drží. Spojenými státy dotovaná i masivně mediálně podpíraná opozice postupně ztratila dech. Načež byla oficiálně potvrzena rokování znepřátelených stran v Norsku. O krachu plánu na rychlou výměnu venezuelských vůdců svědčily už předtím nevěrohodné výroky bývalého ředitele CIA, zaminira Mikea Pompea. Faktické výzvy k pokračování odporu. Vždyť údajnému Madurovu záměru prchnout do Havany měl na poslední chvíli zabránit jen nátlak Moskvy. Stejný propagandistický „efekt“ nejspíš přineslo i nejnovější, podobně laděné tvrzení jeho šéfa Donalda Trumpa, že Rusko stahuje vojenské poradce. Ani to by totiž dvakrát neladilo s fakty. Včetně toho, kolik dolarů už Kreml do soudobé Venezuely vložil. Mluví se o investicích ve výši 17 miliard dolarů, přičemž kompletní pohledávky „dua“ Moskva-Peking dosahují až jednoho sta miliard amerických dolarů.

Nejtvrdší měna světa je jinak zbraní sama o sobě. Proto rovněž v tomhle ohledu chystají chavézovci některé pozoruhodné kroky. Možná se tak Venezuela stane jedním z polygonů peněžní dimenze globálních konfliktů.


Obdobný text vyšel minulý týden ve slovenském deníku Pravda