Situaci v Česku nejlépe vystihuje vtip, že jedině v nejkulturnějších zemích může ústavní krizi způsobit kultura. U nás je to div divoucí, paradox všech paradoxů. Zvláště když k tomuto „horkému postřehu“ připočítáme, kolik let naše prostředí formovaly páně Klausovy názory o okrajovosti, nebo přímo podřadnosti kulturní sféry či ochrany klimatu…

Nechme však bývalou hlavu státu jejímu institutu pro výzkum sebe sama a věnujme se podstatě věci. Rozbíjení státu. Zástupná mocenská tahanice o kontrolu nad ministrem (!) kultury je nekonečná, trapná – a jen tak mimochodem (ústavně i politicky) nekulturní. Stávající prezident v ní ponižuje premiéra, jemuž dává najevo, že druhé největší „panství“ nebo nejsilnější partaj zdaleka nestačí na hradní majestát. Dezorientovaný Babiš tak další a další manažersko-vyjednávačská selhání natírá na oranžovo. Hází problém na koaličního partnera. Pro média soudí, že pokud by se Zemanem jednali sociální demokraté dříve (rozumí se: s jeho servilitou), nynějších potíží by nebylo.

K takovému výlevu se snad hodí říci, co z něj čiší nejvíc: předsedu vlády mocně tíží jeho bezradnost, „meze růstu“ a návazný posun těžiště politických ztrát od socialistů k anoistům. ANO 2019 má plné ruce práce se standardním vládním provozem dle Ústavy ČR, místo aby se připravovalo na dvojí volby příštího roku. Nemluvě o tom, co to bude za sousto pro další antibabišovské demonstrace, avizované k třicátému výročí pádu autoritativního režimu KSČ.

A co nato všechno Lidový dům? Místo, aby chytil příležitost pořádně za pačesy, točí se jako štěně za oháňkou a válčí v dávno prohraných válkách. Ideových i personálních. Doteď se třeba hňahňá ve své „pubertě“, protože neustále netuší, kterak se chovat ke svéráznému „otci zakladateli“. Vůči Egu, jež mělo dosud problém se všemi předsedy polistopadové sociální demokracie (a to patrně včetně Miloše Zemana)!

Předchozí úsilí mstít se prezidentovi za mstivost, akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní první občan vydoloval maximum sebeuspokojení; zejména díky tandemu premiéra Sobotky s expremiérem Špidlou. Ti prapodivným nutkáním porazit na otevřeném bitevním poli daleko silnější konkurenční tandem Zeman-Babiš, zatáhli ČSSD do naprosté bažiny. Včetně bizarní vnitrostranické politiky. V ní bývalý režim chorobně nesnášející Vladimír Špidla participoval na čistkách vůči „přátelům“, kteří neprojevovali odpovídající loajalitu, nebo dokonce nesdíleli jisté ideologické stereotypy. Načež se Lidový dům proměnil ve zřídlo pro normalizaci charakteristické nevýkonnosti, v níž obskurní přitakávání (kamarily) znamenalo vše.

Opakování chyb je matka nemoudrosti. Výtečníci mezi zmíněnými kývači pořád usilovně hledají chybu v těch druhých, takže například až doteď napadají spřízněné novináře, že kdyby oni veřejně nekritizovali ČSSD, postavení partaje by se nepropadlo. Těžko se rovněž zdržet ironického úsměvu, když si kandidát Šmarda (Sobotkův kamarád) neumí zachovat tvář, jen aby se z místa bezvýznamného starosty katapultoval na vládní post. Přičemž se prezidentu vlichocuje variací na glorifikaci Tomáše Garrigua Masaryka. Miloš Zeman zasloužil se o stát.

Někteří levicoví intelektuálové volají po radikální léčbě, návratu sociální demokracie ke kořenům. To je však těžké, ne-li nemožné, jelikož se leckteří funkcionáři Hamáčkova Lidového domu už ani nenamáhají skrývat ledví. Chuť na poslední zbytky výhod či požitků, co ještě tradiční strana skýtá a o něž je nesmí proto nikdo připravit. Na obhajobě vyšších hodnot nebo majetkově nižších vrstev jim nesejde ani za mák. Prvořadá potíž idealistické myšlenky ale je, že by to musel být návrat do neznáma. Před epochu, kdy obnovená ČSSD nasávala kdekoho. Krom jiných „zdivočelé sociální demokraty“ alias sládkovce, kteří se nyní „ke kořenům“ vracejí sami od sebe. Volí Okamuru. Pokud by se k hledání prvotních inspirací rozkývala i samotná Česká strana sociálně demokratická, musela by se vracet před Zemana.

Komentář je rozšířením textu psaného pro Lidové noviny