Ve Státě Izrael se konaly druhé letošní předčasné volby. První skončily patem, druhé skončily patem na druhou. Premiér Netanjahu - podoben například svému českému protějšku - bojuje o dvojjediné: o veřejnou moc a vlastní svobodu.

Volební místnosti ve Státě Izrael se uzavřely, aby se země dostala z politického patu. Je však nabíledni, že ani druhé letošní předčasné volby nejsou řešením komplikované situace. Nejistota zřejmě vydrží a jednání budou dlouhá. A výslednicí může být navíc docela snadno další křehká vláda.

Na nestabilní a nesourodé koalice je židovský stát (s asi pětinovou arabskou menšinou) zvyklý, stejně jako na rychlé překreslování partajního života. Jednou z mála politických jistot řady posledních let maličkého, ale nepřehlédnutelného, celku je premiérství Benjamina Netanjahua. Během letošního června překonal „Bibi“, jak se mu všeobecně přezdívá, i délku „panování“ slovutného Davida Ben Guriona, zakladatele moderního Izraele. Dle znalců poměrů jde ale o vítězství velmi těsné, neboť aktuální skrutinium naznačuje, že i jeho éra se chýlí ke konci. A to nejspíše dosti kvapem.

Pro bezmála sedmdesátiletého Netanjahua je to však vcelku malér, protože se nad ním vznáší hned několik Damoklových mečů. Nejde ani tolik o íránské rakety, jimiž systematicky zastrašuje domácí obyvatele nebo zahraničí, nýbrž o žaloby pro korupci či zneužívání moci. Na politickém výminku, k němuž ho leckdo tlačí, by byl přirozeně – rovněž se svou třetí ženou – náchylnější k odsouzení. Nechce tudíž ani slyšet, že by se poroučel(i). Ačkoli jsou jeho trestní kauzy (které on pochopitelně nazývá honem na čarodějnice) mohutným impulzem pro velikou skupinu hlasujících, aby odmítali jím vedený pravicový Likud jako takový. Výsledkem je i proto pat.

Vidíme vlastně druhou fázi patové situace, a současně pat na druhou, anžto je jasné, že případné třetí předčasné volby – jak se dal slyšet izraelský prezident Reuven Rivlin – letos jistojistě nebudou. Přitom se ještě na jaře zdálo, že Netanjahu získá jackpot dalšího kabinetu. Hodně okolností mu pěkně hrálo do ruky. Do tehdejší kampaně nepokrytě, i nesmírně kontroverzně, vstoupil také americký prezident Trump, který nikdy neskrýval náklonnost k mocensky velmi životaschopnému „Bibimu“ s jeho dosti agresivní a neliberální politikou. V jeho prospěch tak vhodně načasoval oficiální uznání anexe Golanských výšin, čímž navíc nechtěně světu poznovu ukázal, že když dva protiprávně připojí cizí území ke svému, nemusí to být ani zdaleka, zdaleka totéž. Ovšem to je na jiné, ačkoliv potřebné povídání.

Nechme však ukrajinský Východ být a vraťme se na Východ blízký: dotyčná pomoc „drahého přítele Donalda“ přišla posléze vniveč. Radikálně nacionalistická sekulární partaj Jisra'el bejtenu (Izrael je náš domov) kišiněvského rodáka, někdejšího šéfa obrany i bývalého člena Likudu a přísně protiarabského Avigdora Liebermana si nakonec postavila hlavu a vládní spolupráci odmítla. Kvůli upřílišněnému postavení ultraortodoxních stran. Hypotetická koalice se tím rázem smrskla pod kritickou mez, na pouhých šedesát mandátů, což ve stodvacetičlenném Knessetu k většinovému mandátu očividně nestačí. A premiérovo neštěstí tím bylo dokonáno.

Do další předvolební kampaně nasadil tento veterán zvláštních jednotek veškeré síly, všechny páky, poněvadž se stalo zřejmým, že každý hlas má cenu hroudy zlata. „Teflonový“ funkcionář často obviňovaný z korupce proto postoupil ještě o krůček dál, když vyslovil krajní, hlavně mezinárodně kritizovaný, slib dalšího územního rozvoje Izraele. Byť mu muselo být známo, pro jak malý segment voličstva je tenhle problematický námět nosným tématem. Ale všechno marné!

Klání skončilo víceméně vyrovnaným počtem mandátů pro dva největší rivaly: pravicový (a pořád pravicovější) Likud a středovou formaci, de facto slepenec zvaný Modrobílí. Jeho nejvýraznější postavou je další úspěšný válečný veterán (kterak také ve Státě Izrael jinak), emeritní náčelník generálního štábu Benjamin „Benny“ Ganc.

I pro něj a další ex-generály Izraelských obranných sil, již stáli u zrodu ambiciózního projektu, to muselo být do určité míry zklamání. Nicméně reálný spiritus agens tamější scény se zdá být někdo jiný. V opětovného hybatele určujících dějů a v podstatě i ve vítěze voleb se změnil již zmíněný Avigdor Lieberman, jemuž vyrovnaný poměr sil poskytuje příležitost prodat svou politickou kůži co nejdráž. Nepřehledné a bez ustání měnlivé politické pole židovské domoviny se totiž nikdy neobejde bez koaličního, ideově občas vysloveně heterogenního, vládnutí.

Ani to není jenom tak a určitá propojení prostě nepřipadají v úvahu. Centrista „Benny“ Ganz sice z toho důvodu vyhlásil plán široké koalice dvou nejúspěšnějších formací, leč z kontextu vyplývá, že jedině za podmínky odstranění předáka Likudu. Jednak si s „Bibim“ v posledních měsících vzkázali hodně nepěkného, druhak si nemůže dovolit koalovat s někým, na jehož zdiskreditovanosti stála valná část vlastní kampaně. Zatímco Netanjahuova pozice ve vlastní straně je pevná a vyslovit přání jeho odchodu by znamenalo přinést oběť. Řešení povolebního rébusu nebude tudíž snadné a nutně si vyžádá pořádně pevné nervy.


Komentář publikoval slovenský deník Sme dne 19. září