Čínská lidová republika slaví 70 let svého trvání. Zásadní státoprávní změnu, jež oficiálně nastala 1. října 1949 coby vyústění dlouhé občanské války. Takto konfliktu mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty pod vedením Mao Ce-tunga, kteří si nepřestávali „jít po krku“ ani během kruté japonské okupace valné části Číny.

Snaha Japonského císařství učinit z obrovského souseda kolonii započala už zkraje 30. let minulého století, kdy byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo. Formálně řízený posledním čínským císařem, jehož osudy pojednává známý stejnojmenný film („The Last Emperor“) režiséra Bertolucciho. Což zmiňuji krom jiného proto, neboť běželo o snahu první moderní asijské mocnosti nahradit předchozí evropské kolonizátory. Pekingské elity to Tokiu nikdy nezapomněly, stejně jako Západu neodpustily fakt, že během 19. věku učinil z kdysi mocné státnosti polokolonii. I tady lze hledat příčiny extrémních ekonomicko-politických ambicí poválečné „Říše středu“.

Rozmach moderní Číny je v některých aspektech bezpříkladný. Mísí se v něm prudká modernizace s hospodářským ochranářstvím první jakosti, ale též s tradicemi konfuciánství. Vše pod tuhou taktovkou komunistické strany, jež z ČLR vytvořila první zemi (státního) kapitalismu. Přesně v duchu pragmatické myšlenky Teng Siao-pchinga o kočce, na jejíž barvě nesejde: hlavně, když chytá myši.

Dávno je ta tam éra, kdy Velká proletářská kulturní revoluce zahubila miliony lidí hladomorem. Stávající vůdcové asertivní velmoci, jež zcela zjevně navazuje na tradice čínských císařů, bojují se Spojenými státy o první místo na slunci. Přišli s restaurací dávné hedvábné stezky, a vůbec se prosazují po celé planetě. Včetně toho, že na černém kontinentu naprosto bezskrupulózně – a plně rasisticky – nahrazují předchozí zájmy evropských států. Zatímco si frustrovaní potomci kolonialistů přidělávají těžkosti iracionálními snahami odčinit hříchy předků...

Nejvážnější dopady má gigantický čínský rozvoj přirozeně na východní či jihovýchodní Asii, kde se proti pevninským Číňanům punktuje kdekdo s kdekým. Není náhodami, že ASEAN vznikl programově bez účasti Pekingu a japonské ostrovy čerstvě rozhodly i formálně považovat ČLR za nejvážnější hrozbu vlastní bezpečnosti.

Vítězný pochod Čínské lidové republiky si západní demokracie léta malovaly na růžovo. V kontextu hluboké neznalosti dějin a kultury asijského supertygra. Představa o liberalizaci jeho poměrů po zatažení Číny do útrob globálního byznysu byla neuvěřitelně stupidní. Došlo k pravému opaku. Technologicky zprudka rostoucí země si vzala poučení z následků uvolňování poměrů v SSSR a uzavřela s vlastními obyvateli tichou dohodu. Zmnohonásobení životní úrovně rodičů a prarodičů výměnou za poslušnost Straně. To jest zkorumpovaným oligarchům, kteří dali zelenou – obávám se, že značně inspirativní – orwellovské vizi systematicky kontrolovaných obyvatel.

„Říše středu“ má dosud kam růst (v současnosti 6 % HDP ročně), tudíž prozatím, řečeno v aluzi na českého klasika, zdroje jsou. Je z čeho uplácet místní, více než půlmiliardovou, střední třídu. Tudíž existují i důvody k pompézním oslavám. Skvrnkou na tváři přítomné Číny se ale zdá být Hongkong, někdejší britská kolonie, jehož bouře proti „demokratickému centralismu“ Pekingu neberou konce. Záměry demonstrantů (s jejich zahraničními zastánci) byly dávno dokonale evidentní. Vytvořit obdobu znevážení čínského boomu, způsobeného masovými studentskými protesty při návštěvě Michaila S. Gorbačova v Pekingu ´89. Rovněž proto nejde vyloučit brzký zásah ústřední moci Čínské lidové republiky proti lidové obhajobě úmluvy „jedna země, dva systémy“. S ambicemi Pekingu si však v budoucnosti užijí nejen Hongkongžané.

Obdobný komentář zveřejnil slovenský deník Pravda

P. S. Právě byl v Hongkongu přijat zákon, jehož smyslem jsou snazší právní postihy nespokojenců v ulicích.