Co čeká v příštím roce českou politiku? Jednak důležité duo krajských a senátních voleb, druhak voličský výprask sociálních demokratů v nich. Nejstarší česká partaj s tou největší pravděpodobností sestoupí zase o velký schod blíže zániku.

Sociáldemokraté bývali ve svých dějinách nesčetněkrát otloukánky. Zejména v počátcích existence hnutí, zuřivě pronásledovaného tajnými policajty a odsuzovaného řádnými soudy. Po letech v těžkých žalařích propouštění “socani” mívali cejch sociálně nespolehlivých a pospolitost na ně obvykle hleděla skrz prsty. To vše kvůli znevažování “veřejného pořádku” nebo propagaci “zvrácených myšlenek socialismu”.

Na index patřili svobodomyslní levičáci i později, za moderních totalitarismů; příkladně českoslovenští komunisté jim spílali do “sociálfašistů”. A je dvojnásob zajímavé, že po listopadu roku 1989 na to poměrně úspěšně – přitom zcela paradoxně – navázalo také klausovské budování kapitalismu (s mafiánskou tváří). Hlasování pro obnovenou ČSSD bylo známkováno jako volba předlistopadových poměrů! Ale alespoň mělo mnoho plnoprávných občanů jasno, čeho je nutno se bát...

Nakonec šel ovšem Václav Klaus, muž zjevně důkladně (!) napojený na minulý režim, ke křížku. Jeho po léta “státostrana” ODS uzavřela s Milošem Zemanem nepříliš skrytou vládní koalici. Takzvanou opoziční smlouvu. Lidovému domu se tím otevřela cesta k moci. S klausovskými dědici se posléze střídal v bačování země, přičemž jejich (společné) korupčnictví nebo velkopanské kousky naštvávaly kdekoho. Čehož zase využívali různí svatouškové či političtí podnikatelé, jejichž křišťálovou průhlednost znovu pravidelně nepostřehlo slušné procento oprávněných voličů. Stačilo, že uchazeči o jejich přízeň byli noví.

Krátkodeché podnikatelské projekty se nicméně obvykle rychle opotřebovaly, načež frustrace příznačně pasivních českých obyvatel vůčihledně rostla. Nakonec se transformovala v bizarní touhu zvolit si naboba Andreje Babiše, jenž přislíbil “řídit stát jako firmu”. I tento protismyslný slogan bezvadně zafungoval. Krom jiného proto, že lidé byli desetiletí vychováváni v duchu podnikatelsko-zločineckého kultu, jenž pochopitelně apriorně odmítá stát. Takže kdo co zasel, to sklidil. Zvítězil arcibyznysmen, jenž (stejně jako třeba Donald Trump) maximalizuje zisk, vem kde vem. Postrádá tudíž ideologii, přičemž permanentně vyhledává díry na trhu. Ty látá prvotřídním marketingem.

Chamtivá “filozofie” ho též přiměla převést počáteční pravicově populistické imidž do levicově populistického. Leč bylo-li toho zapotřebí, klidně zase přenesl “hodnotové” těžiště na stranu opačnou. Jako by se nechumelilo. Což se to stalo v kampani před evropskými volbami, jichž se typický levičácký volič straní.

Onen pragmatický, všeobjímající populismus posléze přivedl Andreje Babiše i do vládní koalice s Lidovým domem. Pořádně vyhladovělým předchozí “suchou skývou opozice”. Nezřízená chuť “oranžových” kariéristů na jakékoliv vládnutí se ovšem změnila v katastrofu. Nešikovná bezbarvost premiéra Sobotky a jeho pochlebníků spolu s mediální dominancí partnerského holdingu Agrofert zapříčinila, že si jeho politická divize ANO 2011 přisvojila veškeré zásluhy úspěšného kabinetu. Čemuž zase myšlení odvyklí vůdcové socdemokracie čelili toliko kontraproduktním napadáním pochybných obchodů koaličního partnera. Chytře lhoucího, že není žádný politik.

Ve druhé, stávající vládě došlo proto k přepolování dominantních a pomocných úloh stávajících aktérů. Ovšem to sociálním demokratům zjevně nestačí! Krok za krokem se churavějící, trapně rozhádaný “Liďák” mění ve slaboulinkého otloukánka, jímž pohrdá vetšina voličů. Stín byvšího titána se totiž stal užitečným přívěskem Babišova impéria. Opět tresně stíhaný premiér se na něj může spolehnout víc než na své zaměstnance. Vrabčí moc v hrsti je přeci lákavější než holub zachráněné ČSSD na střeše. Inu, mnozí jsou ze stejného hnízda.


Publikováno slovenským deníkem Pravda