Poslední dobou jsem se bála, že brzo nebudu mít náměty na psaní, protože zpravodajství ČT24 nabízelo mnohem zajímavější, originálnější a víc ztřeštěný zápletky, než celej Netflix. V rámci zachování duševního zdraví jsem se ale radši vrátila do bezpečného prostředí fikce a sesumírovala si protentokrát poznámky ke korejským seriálům z detektivního žánru. Detektivky nejsou totiž moje top, a nebýt přítele, na žádný bych sama od sebe nekoukala, takže když už mě nějaká zaujala a dali jsme jí do konce, třeba se bude líbit i dalším detektivkám neholdujícím jedincům.

Detektivky „západní“ produkce (tím myslím Evropu a severní Ameriku) vlastně stály na počátku naší korejské vlny, která se pak jako povodeň zahnízdila v přijímačích naší domácnosti. Už mi ta klišovitost, šedé tóny a zahloubaní detektivové a jejich partneři kontrastních povah lezly na nervy. O to je pozoruhodnější, že první korejský seriál, na který jsme se podívali, byla taky detektivka.

Ano, po letech byl první korejský seriál, co jsem viděla, Stranger z roku 2017. Je z prostředí státního zastupitelství a policie. Hlavní postavou je mimořádně pracovitý a nezkorumpovatelný prokurátor, který je však trochu asociální. Zároveň ho jeho sociální neobratnost chrání před všemi možnými pletichami či osobními vazbami, které by mohly vést ke korupčnímu jednání. Jeho protějškem je – jak jinak než čestná – policistka, která si ho oblíbí, přes jeho sociální neohrabanost. Záporákem je šéf a jeho konglomerátní rodina, a zkorumpovaný pohledný kolega. Nechybí nezbytné večeře a popíjení s kolegy. Přesto, že Stranger diplomaticky vyjádřeno značně pokulhává - nebo spíš pajdá - při vykreslení policejní či prokurátorské práce, bude vás bavit. Plno dějových zvratů, zkorumpovaní prokurátoři i pletichářské konglomeráty, a navíc sympatické napětí mezi ústředními hrdiny, a plno vtipných situací. Varuji však před druhou řadou, ta za moc nestojí.

Tunnel (rovněž z roku 2017) pracuje s oblíbeným a x-krát zpracovaným tématem cestování v čase. Na rozdíl od klasiky z produkce BBC - Life on Mars, a nebo třeba jeho české verze Svět pod hlavou, v Tunnelu cestuje hlavní hrdina - detektiv z minulosti do současnosti. A právě v současnosti vypátrá sériového vraha, jehož činy se v 80. letech nedaří objasnit. Komediální prvky obstarává střet detektiva ze staré školy se současnou realitou – od jeho drsnějšího chování, nekorektních poznámek, po neschopnost používat moderní přístroje. A nakonec dojde i k překvapivému rodinnému setkání v současnosti, kdy prozradím, že si jistě vzpomenete na Cimrmanovu Hodinu pravdy a větu „Já totiž nejsem Tvůj otec, já jsem Tvůj syn!“

Abyss (2019) má asi nejméně detektivní a nejvíc trhlou zápletku jednak proto, že ústřední postavy nejsou policisté či činní státní zástupci, a jednak proto, že nadpřirozený prvek – ona hlubina (abyss) - se prolíná celou sérií a jeho účinky jsou hlavním hybatelem děje. V ostatním nejde o žádnou duchařinu, ale v zásadě o klasické najít a usvědčit vraha, což je trochu těžké, když se převtělí. Detektivní linka je upozaděna i tím, že poměrně velký prostor dostává hlavní (a i vedlejší) romantická dvojice, přičemž oba páry spolupracují při hledání vraha, resp. vrahů. Hlavní dvojice je velmi sympatická a jejich vzájemná dynamika je o moc zábavnější, než celá honba za masovým vrahem.