Nový korejský seriál z letošního roku dostupný na streamovací platformě Netflix jsme si do watchlistu zařadili ještě před premiérou a to hlavně kvůli Son Ye-jin, kterou jsme si oblíbili jako Yoon Se-ri v Crash Landing on You. Son Ye-jin je v Koreji oblíbenou hvězdou první velikosti a tenhle seriál na to – zdá se – docela hřeší.

V zásadě jde o dost jednoduchou a otřepanou zápletku: tři kamarádky stejnýho věku (39 let) a jedna po výsledcích vyšetření zjistí, že má terminální stádium rakoviny s prakticky nulovou šancí na vyléčení. Dle estimace lékařů jí zbývá rok života, a její dvě nejlepší kamarádky se z ní proto rozhodnou udělat tu „nejšťastnější nevyléčitelně nemocnou na světě.“ Klišovitost celého příběhu potrhuje i fakt, že během posledního roku života jedné z nich si všechny hrdinky dají do kupy své životy. Umírající kamarádka, učitelka herectví, si tak splní sen a zahraje si ve filmu, navíc se kvůli ní konečně rozvede její do té doby neochvějně ženatý milý. Vypravěčka najde svou biologickou matku a dojde k poznání, že ji k životu nepotřebuje a ani nechce, vyřeší své úzkosti a s partnerem plánuje svatbu i adopci. No, a třetí kamarádka sbalí mladšího pohlednýho kuchaře a rozjede vlastní podnikání namísto vyčerpávající práce prodavačky. Vedlejší postavy jsou taky celkem fajn, holky spolu popíjejí a vtipně se popichují. Potud by to mohla být odlehčená zábava na nenáročné večer u rodinného krbu.

Son Ye-jin hraje tu bližší ze dvou kamarádek nevyléčitelně nemocné, a je zároveň vypravěčkou celého příběhu roztaženého do 12 dílů se stopáží většinou kolem 70 minut. A právě v délka stopáže je zakopaný pes. O vtipné momenty nemá seriál nouzi, klišovitost děje by se dala tolerovat a komediální prvky jsou v korejských seriálech zpravidla dobře zvládnutý, a to i když je na stole velmi vážný téma jako v tomhle případě, ale během sledování Thirty nine jsem si nejednou vzpomněla na sklepácké Hřmění, kde recenzovali Bibli: „I kdyby byla o polovinu kratší, pořád bude moc dlouhá.“ Nejsem profi uměnovědec, ale laicky bych shrnula, že když už je dílo pomalé s prolukami, měly by tyto míti funkci jinou než stopážovou výplň. Což si myslím, že není tenhle případ. Často víte, jak to celé dopadne, kam děj směřuje a jak to půjde dál a čekají vás jen nekonečně dlouhé záběry na smutnící postavy.

Když shrnu dojmy z celého seriálu, tak nakonec u mě nad zábavou převládá pocit úmornosti.