Po nedávném přestěhování po 31 letech z Prahy 1 jsem se jako čerstvý občan Prahy 6 vydal v sobotu dne 11. října po jedenácté hodině dopolední k volební urně. Stále ještě neberu možnost volit dle svého svobodného rozhodnutí jako samozřejmost, nýbrž jako právo, kterého je třeba si vážit a které je třeba naplnit. U člověka, který, bohužel, většinu svého života strávil v totalitním režimu, to snad lze i po pětadvaceti letech pochopit. Je to ostatně jedna z mála „vymožeností“, které nám ve stupňujícím se zklamání z toho, kam jsme dospěli (či spíše nedospěli) za ono poslední čtvrtstoletí, ještě zbyly.