Stát založen na národním principu by asi měl mít něco jako společně sdílenou národní identitu. Nezřídka se slovem národ ohánějí různí zaručeně pravověrní hlasatelé zájmů občanů české národnosti, volajíce po vzdoru vůči mezinárodní integraci a po menší toleranci k zástupcům jiných národů a také ras.
Idealisté vycházejí z pojmu ideál. Je to jakási představa něčeho dokonalého. Vzor nejvyšších hodnot, cíl, ke kterému je vhodné a potřebné se přibližovat, aniž by byl někdy plně dosažen.
Ředitel Gymnázia Jana Keplera v Praze pan Jiří Růžička prohlásil v nedávném televizním rozhovoru, že u nás máme vyrabovanou morálku a vyrabovanou ekonomiku, a že bychom o to více měli dbát na růst našich talentovaných dětí. V nich pan ředitel vidí naši jedinou naději. Zní to realisticky. Je v tom patřičná míra skepse a zároveň jistá šance, že by snad někdy za jistých okolností mohlo být lépe. Chápu.
Na první pohled to tak možná nevypadá, ale žijeme v turbulentní době, v níž dochází k novému přeskupování mocenských pozic. A to na mnoha úrovních, v různých částech dnešního neklidného světa, včetně našich domácích reálií. Jistě to zaznamenáváte také.